Deníky

Opět jsem se hrabal v hroudách papírů a snažil se najít ten jeden, který jsem sháněl snad už deset minut. Papír s To Do listem se mi výsměšně zachvěl před očima a výsměšně se na mě usmíval. Potřeboval jsem to vyřešit, co nejdříve a nezbýval čas.

• Vymyslet rande

• Pozvat Lucy na rande

• Nějak ji požádat o to být jeho přítelkyně

• Napsat Sandimu a domluvit si schůzku

• Zařídit udělení titulů Ramona a Aria

• Zařídit konec probace Ramoně a zaměstnat jí

• Dokopat Xaviera do Azury

• Najít místo kam zakope Kaileba až se mu dostane do rukou
  

Hodiny spánku se zkracovalY, na konzoli sedal prach a posilovnu jsem si z diáře vyškrtával čím dál častěji, abych všechno stihl. Nemít Ariu a Ramonu přese všechny jejich poznámky a pohledy, asi bych už se zbláznil. Na chvilku jsem zaklapl počítač, abych zavřel pusu tomu lístečku, který se mi vysmíval, že se z osobního života stával luxus a odměna. Papírek, který jsem schovával do stolu,  aby ho moje milé asistentky nenašli. Už teď mě měli na salámu, nepotřeboval jsem ještě, aby měli další důvod nebrat mě vážně. Měl jsem je rád a nechtěl jsem jim nic zazlívat, ale s tím jak se všechno kazilo moje trpělivost přestávala držet tak pevně.

Tore vláda nesouhlasí s nástupem Kaileba na trůn, budou hlasovat proti královu jmenovaní pro tvého otce a víš, že na tom není zdravotně už nejlépe, padne to na tebe, včetně svatby, ve smlouvě je, že si princezna vezme korunního prince, nejblíže jsi ty… hlas mojí matky mi neustále zněl v hlavě. 

Takhle to nemělo být, měl jsem mít klid, slíbil jsem, že nepůjdu proti strýci a zároveň, že budu sloužit zem, nebudu moci odmítnout a další rody po nás nepřipadali v úvahu, jedni větší radikálové než druzí. Chtěla by mě Lucy kdyby to znamenalo, že bude královnou? Jediná moje naděje byl Xavier.

Promnul jsem si kořenu nosu a podíval se na otevřenou krabičku s magickým prstýnkem, která pro mě byla záchraným člunem na rozbouřeném moři. Ne, musel jsem doufat a věřit. Ještě chvíli to vydržím a bude to dobré, do konce selekce a budu si moct odpočinout. Možná i plánovat budoucnost s Lucy když mě bude chtít. 

Povzdychl jsem si a otevřel notebook, abych mohl pokračovat s psaním, než mi  na telefonu pípla zpráva na Fearagramu. Cats&tats vám chce poslat zprávu. Velká bohyně, co to zase je?

cats&tats: Vtáčik štebotáčik mi zaspieval, že vraj máš strateného bratrančeka. 

To známé vnitřní úzkostné pnutí. Snažil jsem se to uhrát, ale měla lepší karty než já, měla jeho. Vyletěl jsem z našich komnat a sprintoval k němu, možná to byla jen past, možná chtěli jen dostat mě, ale v tu chvíli to bylo jedno. Jeho pokoj byl odemčený a prázdný, jeho telefon ležel na zemi a ve vzduchu byla cítit magie. Vrátil jsem se do našich komnat zatímco jsem střídavě rozesílal rozkazy a psal si s tou elfí mrchou, která si užívala, že má na vrch. Nemlátit ženy se najednou zdálo jako neuvěřitelná nevýhoda. 

Už dva dny jsem nespal. Promlouval jsem na sezení s našimi ministry a generály a snažil se je přesvědčit, že jeho život má cenu a že je to opravdu náš princ.

Tore jak ti mohl zmizet, to si nemohl hlídat lépe? Nemohl si mu to lépe vysvětlit nebo nám napsat dřív? Ne mě nezajímá, že si mu dal volbu, jeho matka je k neutěšení, víš jaké to je ztratit ho podruhé, zklamal si mě. Hlas strýce mi rezonoval v hlavě, zatímco jsem pil už asi osmé kafe.

V telefonátech se střídal pláč obou jeho matek, zmatení zbytku rodiny a řev ministrů a generálů, kteří nemohli pochopit, co po nich chci. Riskovat válku kvůli jednomu životu pro ně byl nesmysl a já se snažil přesvědčit, že nemají pravdu.  Snažil jsem se posbírat všechny jeho blízké do ochrany a to se neobešlo bez dalšího řevu, jeho milenec a jeho chaty a rozhovory se mnou byli jen příjemným oživením a tak nějak mě to udržovalo vzhůru. Jeho nejlepší přítel byl chápavý a pod palcem královny Lysandry vypadal spíš jako dítě s matkou u doktora než jako dospělý muž, ale nemohl jsem si stěžovat, aspoň se s ním dobře pracovalo a jeho rodina byla pod ochranou. Mezitím si princezna dál úžívala naši bezmoc a nám se krátil čas. 

Uvolila se ke zbraním a naše fabriky její nonstop, abychom dokázali vyrobit dostatek i s malou pojistkou, kterou inženýři vymysleli. Zbraně potřebovali náboje se speciálními rýhami, aby fungovali, ale jakmile se do nich dali obyčejné náboje, v horším případě jen nefungovali, v tom lepším pro nás bouchly držiteli v rukou. Malé překvápko za to, že se nás snažili zatáhnout do terorismu. Naše stroje dokázali tyto náboje vyrobit poměrně rychle, ale pro Aetherium by to nejspíš bylo velmi náročné. V mém pokoji teď byla tabule se vším, co jsem věděl, abych mohl naplánovat další kroky. Musela udělat chybu a já jí musel včas podchytit a požít jí proti ní. Naše týmy sbírali důkazy k případné obhajobě a armáda tajně zbrojila.

Víš, že lodní šroub byl zapnutý, jestli spadl tam, rozsekalo ho to a už ho nikdy nenajdeme. Je to milosrdnější, než ta možnost s démony...

Těžký tón mého otce z večera, kdy jsem ho slyšel mluvit s matkou u krbu se mnou zůstal celý život. Tehdy se zhroutila ta lež, že můj malý bratranec byl jen pryč a do mého života se prvně vkradla smrt.

Jakoby část mého dětství odešla s ním. Smích se maličko vrátil s Kailebem, ale už to nebylo stejné. Všichni ho hlídali jako oko v hlavě a mě se otec o zábavu postaral výcvikem a nekončícími hodinami. Musel jsem to všechno umět, někdo musel reprezentovat rodinu a starat se o vládu, protože Kaileb bude potřebovat pomoc. Naši otcové chtěli, abychom měli stejný vztah, jako oni. Abych mu byl vzorem, když Xavier už není, ale Kaileba to za nic nezajímalo. Moje myšlenky se ubíraly zase tím stejným směrem vzteku a únavy jako vždycky. Navlékal jsem si neprůstřelnou vestu a snažil se ignorovat strach, vztek a únavu. Nemuseli nám ho vrátit, mohla to být léčka. Proměnných v tomhle případě bylo tolik, že se prakticky nedal vypočítat. 

Dojel jsem na místo a nechal vyložit zbraně. Vrchní vrstva byla plně nabitá, aby nepojali podezření, že je něco zle. Nechal jsem vojáky odejít do bezpečí, pár z nich se šikovně skrylo, abych měl alespoň nějaké krytí. Jen jedna z velitelek z naší tajné jednotky zůstala poblíž s klidnou tváří i když jse slyšel jak její upíří zuby skřípou o ty spodní přes sluchátko. I ona byla nervózní. Auto zastavilo a já slyšel to známé hučení v uších, jak se mě začala budit elektřina k případnému boji. Z auta vystoupilo pár goril a v rukou drželi vyzáblou plačící figuru, kterou jsem prvně ani nepoznal. Zbytky trička na něm viseli a na kůži měl hned několik krvavých šrámů. Špatně ostříhané vlasy mu trčeli do všech stran a člověk by ho skoro nepoznal. Bez zájmu se jeden z nich vydal ke zbrani a zkontroval je, pak ji namířil na mě. Mlčel jsem, ať si je vezmou, musel jsem ho dostat pryč a stejně tak sebe. Jeho pláč mi trhal srdce a v mojí hlavě znovu křičel ten hlas, který jsem slyšel už tolikrát. Neochránil jsem ho. Hodili mi ho do náručí a já ho pohotově chytil. Zakňučel bolestí, ale to jsem teď nemohl řešit, důležité, že to byl Xavier a já ho měl v rukou. Gorily si bez zájmou začali nakládat svoji podmínku a já jen čekal a doufal, že naši snipeři budou rychlejší, než ten chlap, co zbraň držel jak z béčkového filmu. Nakonec jen kývl a zbraň sklonil. Vzal jsem Xaviera do auta a hned jsme jeli do nemocnice. 

Až na světle nepřátelských nemocničních zářivek jsem si konečně všiml, proč Xavier tak naříkal. Bradavky s zlatými kroužky měli nebezpečně rudou barvu a ty šperky vypadali z nějakého důvodu černě. Až doktoři oznámili, že mu je někdo pálil. Vztek se mě vařil a nutně potřeboval ven, aniž bych ho měl kam vypustit. Chtěl jsem pomstu, kterou jsem nemohl mít. Hanneke přišla o naši dohodu, nedostála podmínek, ale to tyhle zranění nevymaže. Nevymaže to ten zlomený pohled v jeho očích a to, že musel spát při rozsvícené lampičce. To že ho potupně museli prohlédnout i proti znásilnění a udělat mu testy na drogy. Ještě si zkoušela hrát na to, že chce pomoct. 

cats&tats Stačí slovo médiám a idem si po tú vašu.

Uběhlo pár dní a já konečně dostal víc možností se aspoň trochu vyspat. Ze strany Illey bylo podezřelé ticho, Aetherium si někde hledalo jinou cestu jako se dostat z potápějící lodi a Xavier se uzdravoval v nemocnici. Přemístili jsme se do velkého domu, který jsem pronajal z prostého důvodu, že být v paláci evidentně nebylo bezpečné. Pokoj tu byl pro všechny včetně Lucy a Xaviera. Princ Orhan se pokusil namítat něco o jeho zaměstnání, ale nějak nepochopil, že Xavier je zaměstnanec a ne otrok. Náš právní tým se připravoval na cokoliv, co by mohlo přijít, sbírali důkazy a chystali se, jak obhájí naše činy. Mezitím jsem řešil co a jak s Xavierem, bylo toho víc než předtím. Ani ve spánku už jsem neměl klid, budila mě ta jediná zpráva. Moje sny se změnili v noční můry, kde se na místě Xaviera střídali Aria i Ramona, ale nejčastěji Lucy a stále s horšími zraněními. Bylo lepší nespat než spát a ani léky nepomáhaly. Kdykoliv jsem ji viděl, vrátila se mi scéna ze snu, kde ležela na zemi v louži krve. Aria a Ramona aspoň byly pod stejnou střechou, ale Lucy byla mimo a já jí neměl jak chránit. Bylo by tak snadné, aby jí něco udělali, zvlášť pokud nějaký plátek vydá zase nějaký drb mimo moje vědomí.

Napsal jsem jí, že se nebudeme chvilku vídat a nedalo se říct, že by se mi ulevilo. Možná to bude tak lepší… nebylo. Chtěl jsem se dát dokupy, nechtěl jsem, aby se mračila z toho jak vypadám, netušil jsem, co to způsobí. Nevěděl jsem, co dělám, bylo to jako v mlze. 

Dny se zdáli čím dál delší a náš nový dům byl jeden velký chaos. Xavier už si to aspoň dvakrát bez našeho vědomí zmizel a nebo si k sobě vodil Dashmonda a myslel si, že o tom nevím. Ramona byla příjemná jako vždy a ani úkoly, které jsem jí dával doufaje, že to odvede pozornost nepomáhaly. Už jsem nevěděl, jak jí dát najevo, že jí nechci ublížit. A Aria si dala do hlavy, že mi pomůže. Držel jsem svoje emoce co nejvíce na uzdě i když mi to začínalo dělat problémy. Nechtěl jsem je do toho zatáhnout, nechtěl jsem, aby případně byly obviněné se mnou. Pořád se spolu občas smály a měli dost energie, a tak to mělo zůstat. To, že můj život požíraly povinnosti neznamenalo, že ony nemohly být šťastné, Xavier se pomalinku lepšil, ale pořád na tom byl mizerně.Aria s ním dokázala pracovat a učit ho, Ramona na něj se vší láskou ječela. Musel jsem mu sehnat lepšího učitele, ale to bylo na pořadníku až později. Maily na soukromou adresu chodily jeden za druhým a já pořád podepisoval a opravoval. Do toho jsem dělal i naši běžnou práci a Aria mi nosila jednu opravu za druhou. 

Snažil jsem se zůstat v klidu a pak se urazila. Zíral jsem na poslední chat a najít, co jsem udělal zle. Poslal to sestřenici, aby mi pomohla. Snažil jsem se mít pochopení a udržet všechny, aspoň trochu v pohodě, ale nešlo to. Selhával jsem na všech příčkách. Kaileb utekl, hrozila mi koruna a možný obvinění, náš tým se rozpadal a ztratil jsem Lucy. Poslal jsem jí květiny a ani jí nedošli, už měla někoho jiného a já si nedokázal představit, že jsem o ní tak snadno přišel a zároveň jsem se nutil být za ní šťastný, že není sama i když mi přišlo, že nezněla šťastně.

 Konečně vyšlo to, čeho jsem se bál. Článek, který byl ještě překvapivě klidný, ale pořád udělal problémy. Obvinili mě prakticky z terorismu a bylo dost možné, že si pro mě přijde policie. Aria to nakonec ze mě dostala a nabídla řešení i když jsem měl pocit, že už mě trpí jen kvůli tomu, že jsem jí zaměstnával. Poslechl jsem ji a kontaktoval Sandiho, abych mu předal důkazy a informace. Myslel jsem, že Lucy je v pořádku, ale myslet neznamená vědět. Sandi si nebral servítky a jednu mi natáhl. Ta bolest byla podivně oživující, aspoň jsem věděl, že jsem pořád na tomhle světě. Musel jsem na chvíli pryč, možná by byl lepší, nechat se zabít, byl jsem hrozně unavený a po smrti už bych snad konečně mohl spát.

Došel jsem na pláž. Chtěl jsem jí být blíž, i když mi dali jasně najevo, že už se k ní nemám přiblížit. Uslyšel jsem pláč, který bych poznal snad všude, moje malá Lucy. Ani jsem nevěděl, jak jsem se zvedl a jak jsem se k ní dostal, ale stál jsem u ní. Moje malá sladká princezna seděla schoulená na zemi a její krásnou tvářičku nezdobil úsměv ale modřina a obtisk ruky. Schoval jsem jí do náručí a proklínal se za to, co jsem udělal. Nebyla v bezpečí, někdo jí stejně ublížil i když jsem se snažil držet dál. 

Odkopl si mě.

Bohové jak slova dokázala ublížit. Držel jsem jí u sebe a proklínal se za to, co jsem jí způsobil. Měl jsem jí chránit, ze všech lidí, ona byla opravdu nevinné sluníčko. Moje sluníčko. A teď se mi chvěla v náručí a plakala, protože jsem jí neochránil. Bylo mi jedno, jestli mě odmítne, jestli mě pošle pryč, ale ten prstýnek, co jsem nosil u srdce jí patřil. A to hlavně, aby jí ochránil. Ale k mému štěstí řekla ano. A pak zmínila svého ex. Asi to mělo bolet, ale byl jsem uvnitř tak otupělý, že jsem to necítil. Teď už byla moje a i kdyby to byl démon, nehodlal jsem jí znovu opustit. Stejnou chybu jsem nehodlal udělat znovu. A pak se objevil. Z toho jak ho popisovala jsem čekal obra, ale místo toho tam stálo nezajímavé koště, co si jí nárokovalo, jako by byla jeho otrok. Už teď bylo po něm. Hrál jsem si s ním, zatímco Lucy zavolala Sandiho. Ten hajzl byl skvělý boxovací pytel, který polykal můj vztek. Každá rána byla úleva a zadostiučinění. A nejvtipnější bylo, že si stále nabíhal pro víc. Asi bych ho tam zabil, ale ne před Lucy a tak, když dorazil Sandi, dotáhl jsem mu ho jako dárek. Ať si s ním dělá co chce, byl mi ukradený. 

Myslel jsem, že se to spraví, ale ten dům byl spíš tábor přeživších, než domov, já byl dolámaný a stejně tak byla poraněná Lucy. Xavier byl většinou potichu, Aria přivedla toho prince a i mě bylo tak nějak jasné, že nezůstane. Titul aspoň zastaví zlé jazyky a dá jí trochu jistoty. Ramona byla nepříjemná zkrátka protože mohla a malinko to vypadalo, že Xavier a Lucy si snad rozumí nejvíce. Jednoho večera přišel do pokoje Xavier jako noční přízrak. 

Vezmu si korunu, pojedu do Azury, už mám letenky vybrané. Řekl a já v jeho hlase slyšel náznak předešlého pláče.

V měsíčním světle působil jak bludička a když se ke mě přišel posadit, v jeho očích byl vidět vztek a zlost, který jsem znal od jeho matky. Díval jsem se do očí někoho, do koho si svět až mockrát kopl a on se teď otočil proti němu a snad poprvé jsem se ho bál. Ten chlad a tichá zlost v zarudlých uplakaných očích neznamenala nic dobrého.Kolikrát už svět podcenil slabé a jak to dopadlo a v jeho očích bylo vidět, že rozhodně není tak slabý jak vypadá.  Ale v  tuhle chvíli už jsem to nemohl zastavit a tak jsem mu jen pomohl a nechal ho konat. Těm, kteří mu ublížili jsem nehodlal pomáhat.

Lucy byla jiná. Zůstala se mnou a starala se o mě. Pokaždé když přišla, byla ještě krásnější a zářivejší

než předtím. Těšil jsem se na chvilky s ní. Když ležela se mnou a choulila se mi v náručí. Každá bolest pro ní byla maličkost. Přejížděla mezi tou lodí a našim domem a mě přišlo, že se nikdy neuvolnila. Než Xavier pronesl, že to není její místo. Bylo to tak jasné a i tak jsem si toho nevšiml. Potřebovala svůj domov, místo, které bude její, ne pokoj nebo kajutu. Kontaktoval jsem svoje známé a rozhodil sítě. Bude mít narozeniny a já chtěl, aby viděla, že mi na ní zaléží a že chci, aby naše budoucnost, pokud v ní bude nadále chtít pokračovat, byla opravdu jen naše. Už žádné pro zemi, obětoval jsem dost a ona si nezasloužila trpět mojí hloupostí. Parlament byl spokojený s návratem Xaviera a já měl konečně klid. A potom mi přišla nabídka. 

Bude to znít šíleně, ale mám celý ostrov, co potřebuje majitele. Je tam místní komunita a jsou tam rezervace, na stavby hotelů to není, ale developeři se po tom sápou, majitel to radši prodá tobě, pokud zachováš vesnice a pojedeš podle jeho dohod. 

Arman

Musel jsem se zasmát, ale když jsem se podíval na lokalitu, byla to skvělá nabídka. Vyjeli mi články o surfování. Příroda tam byla nádherná a místní byli velmi přívětiví.. Patřilo to starému lordovi, který z toho udělal ráj na zemi a pod podmínkou udržení pravidel, které stanovil, mi to dal za skvělou cenu. Bylo to dražší, ale mohlo by jí tam být dobře, A tak jsem podepsal předkupní smlouvu a objednal letenky, aby jsme se tam mohli letět podívat.Po měsících jsem měl naději, že se možná konečně všechno zlepší.