Narodila se čtrnáctého března jako druhé dítě Sloane - ženy, která kdysi prošla Selekcí, aniž by získala královské srdce, a muže, Kierana jenž pracoval v Avalonském paláci.. Její příchod na svět nebyl dramatický, ale od samého začátku bylo jasné, že nebude typickým dítětem. Nepotřebovala křik ani pozornost, spíš prostor a klid. I jako malá si držela odstup - ne chladný, ale bdělý. V domě, kde žila se svými rodiči a starší sestrou Daphne, to nikdy nebylo tiché. Daphne byla ta zvídavá, upovídaná, vždy o krok napřed. Dafeyra naproti tomu pozorovala, učila se mlčky a vší silou se snažila pochopit svět kolem sebe bez toho, aby ho musela komentovat. Rodiče si toho brzy všimli. Nechávali jí prostor, ale zároveň jí poskytovali pevné mantinely, které potřebovala. Kieran s ní trávil čas venku, učil ji rozpoznávat stopy zvířat, číst v mracích a vnímat les jako živou bytost. Sloane jí zase předávala věci, které byly křehčí - trpělivost, detail, znalost bylin a magie, kterou držel rodinný obchod pohromadě. Ale právě ten obchod se stal prvním bodem, kde se cesty matky a dcery začaly rozcházet. Dafeyra nikdy neměla zájem převzít magické dědictví, které se v rodině předávalo z generace na generaci. Dny mezi regály plnými lahviček a svazků s kouzly ji dusily. Zatímco Daphne se v nich dokázala ztratit s nadšením, Feyra se ztrácela z nutnosti. Vždycky jí to táhlo ven. Ke stromům, k potokům, k horám. Byla tišší, pevnější, rozhodnutější. A pak přišla událost, která její směřování definitivně zpečetila. Když se narodila její mladší sestra Daniyah, byla Dafeyra už jiná. Klidnější, pevnější, ale také uzavřenější. K dětem neměla přirozený vztah, nevyhledávala je, ale Daniyah byla jiný případ. Možná protože viděla samu sebe v její tiché, přemýšlivé povaze. Dávala na ni pozor. Bez řečí, bez chlubení. Prostě byla. Jednoho podzimního odpoledne, když Feyře bylo deset let, našla v lesích pod šerým balvanem neobvyklé červené vejce. Bylo teplé, s matným leskem, jako by uvnitř něco dýchalo. Nenapadlo ji ho nechat být. Instinkt jí říkal, že patří jí a když se z něj později vylíhla malá dračice, nenechala o tom nikoho pochybovat. Dafeyra jí dala jméno Andarna. Čas od té chvíle běžel jinak. Byla to Andarna, kdo se stal její nejbližší součástí - ne jako mazlíček, ale jako druh, spojení, které nešlo rozdělit. Po základní škole bylo jasné, že její cesta se nebude dál ubírat rodinným směrem. Bez dramat a hádek podala přihlášku na akademii pro strážce. Věděla, že to bude těžké, že zkoušky budou ostré a konkurence nemilosrdná. Ale ona nebyla typ, který by se bál. Dostala se a nastoupila. Akademický život ji zformoval. Vstávání před svítáním, běhy s váhou na zádech, pády na kamení, cvičení do noci, rozkazy bez diskuzí. Každý den byl tvrdý. Tělo si zvyklo na bolest. Duše si zvykla na ticho. Byly tam modřiny, šrámy, jizvy - i ty, co nebyli vidět. Ale nebyl den, kdy by si řekla, že to nestojí za to. Měla tam pár románků. Vzplanutí. Tělesnou blízkost, která občas pomáhala zahnat samotu. Ale nic hlubokého. Nic, co by změnilo směr. Byla příliš soustředěná. Příliš zaměřená na cíl. Chtěla být jednou z nejlepších. Ne kvůli oceněním, ale kvůli sobě. Ve dvaceti jedna letech akademii úspěšně dokončila. S diplomem a Andarnou po boku se přestěhovala do Avalonského paláce, kde jí bylo nabídnuto místo strážkyně. Pro mnohé to byl vrchol. Pro ni to byl začátek. Jenže věci nešly podle jejích představ. Dva roky služby a žádné povýšení. Poslouchala, plnila rozkazy, byla přesná a neústupná, ale stále zůstávala v pozici, která se jí začínala dusit. V duchu si připomínala, proč to všechno dělá. Jejím snem bylo dostat se do elitní dračí letky, která pod vedením velitelky Ulrike chránila království z výšek. Ta představa jí nedala spát. A pak přišla nabídka. Palác vyhlásil novou Selekci - další veřejný cirkus, jak tomu ráda říkala Daphne. Dafeyru samotnou politika ani monarchie nikdy zvlášť nezajímaly. Ale nabídka, která jí přišla, nebyla jen tak obyčejná. Zněla nejasně, ale slibovala větší zodpovědnost. Přijala ji. Až později se dozvěděla, co přesně se po ní chce. Měla být přidělena jako osobní strážkyně korunního prince z Opherie - Itaie Shamira. Nečekala to. Nebyla to mise v poli. Nebyl to boj. Byla to služba - nebezpečná ale jinak, než si představovala. Možná i politicky složitá. Ale neodmítla. Ne proto, že by neměla pochybnosti, ale protože byla vycvičená poslouchat. A protože věděla, že někdy cesta ke snu nevede přímo, ale přes něco, co zpočátku vypadá jako slepá odbočka. Smířila se s tím. A možná - jen možná - v koutku duše doufala, že právě tahle role jí otevře dveře, které jinak zůstávaly zavřené. Protože pokud má někdy stát po boku elitní dračí letky, musí nejdřív ukázat, že zvládne chránit jednoho muže. A ten muž je teď její mise.