Riven. Chlapec, který od malička tak trochu vyrůstal ve stínu své starší sestry. Byla to totiž ona, komu připadla královská koruna. Riven jí to ale nikdy nezáviděl. Měl ji rád a vždycky k ní tak trochu vzhlížel, i přesto, že byli úplně odlišní – jako oheň a voda. Zatímco ona musela sedět hodiny nad knihami, Riven studoval potají ve své komnatě. Učebnice si nosil z knihovny, kde trávil spoustu času. Bavila ho věda, magie, historie… zkrátka všechno, co mu dávalo odpovědi. Postupně z něj rostl chytrý, ale celkem nenápadný kluk. A i když měl spoustu volnosti, jeho život působil docela klidně… někdy možná až moc. Rád trénoval svoje schopnosti a občas si dělal menší pokusy. Nejčastěji právě na své sestře. Bral to jako zábavu, a ona většinou neprotestovala. Když mu bylo sedmnáct, vzala ho jeho matka poprvé s sebou do podhradí, aby se podíval, jak žijí obyčejní lidé a pomohl s drobnými pracemi. Rivena to místo okouzlilo. Učarovala mu otevřenost lidí, opravdovost jejich úsměvů i prostá radost z maličkostí… a v osmnácti už tam chodil sám. Dobrovolnictví ho naplňovalo a v podhradí začal trávit víc času než v paláci. Místní si ho rychle oblíbili. Byl milý, ochotný a nad nikým se nepovyšoval. Princ, který nehrál roli prince. Jenže právě tam se jeho život začal měnit. Ochutnal alkohol, zkusil cigarety a marihuanu. A jednou narazil na dívku, kterou nikdy předtím neviděl, ale hned ho zaujala. Byla jiná. Příjemná, přirozená. A hlavně, vůbec netušila, kdo Riven doopravdy je. To mu vyhovovalo. Nemusel být princ. Nemusel si na nic hrát. Mohl být jen sám sebou. Začal se vznášet hlavou v oblacích a pomalu zapomínal na všechno ostatní. Právě v té době se mu jeho sestra svěřila, že by mu klidně jednou přenechala korunu. Riven ale odmítl. Byl příliš zamilovaný a nechtěl řešit povinnosti. Tehdy se o té dívce sestře, jako jedinému člověku vůbec, poprvé zmínil. Postupně ho ale začalo trápit, že dívce tak úplně neříká pravdu. Cítil vinu. A když se konečně rozhodl, že už to všechno dál tajit nechce… byla pryč. Nezmizela jen z podhradí, ale z celé Crystalie. Pátral po ní, hledal odpovědi, ale nic nenašel. Nakonec to vzdal. Přesvědčil sám sebe, že zjistila pravdu a utekla. Že ji zklamal. Ta myšlenka bolela – a on ji přijal jako svůj trest. Vinil se z toho. Uzavřel se víc do sebe. Začal častěji kouřit a poprvé v životě se pořádně pustil i do fyzického tréninku. Lukostřelba ho chytla hned a brzy k tomu přidal i boj na blízko. Pomáhalo mu to vyčistit si hlavu. Aspoň na chvíli. Časem to ale přestalo být dost. A tak se vrátil ke své první lásce – ke studiu. Tentokrát se naplno ponořil do diplomacie a zahraničních vztahů. Už tolik nemluvil a málokoho si pouštěl k tělu. A potencionálním dívkám se pro jistotu začal vyhýbat úplně. Když mu sestra oznámila, že musí odjet do Illey kvůli chystanému sňatku, ani na chvíli neváhal. Rozhodl se, že pojede s ní. Ne kvůli paláci. Ne kvůli výhodám. Ale proto, že jí chtěl být oporou. Stejně jako vždycky. Ale možná, hluboko uvnitř, doufal, že změna místa přinese do jeho života i něco nového.