Minulost:

Narodil se jako druhorozený potomek královského páru Shadebrooku, Coraline a Jamese. Na rozdíl od starší sestry, která zdědila elfí rasu po otci, byl on lovcem stínů po matce. Už jako malý byl odlišný. Porucha pozornosti mu komplikovala běžné učení, ale ve výcviku a boji se to ukázalo jako výhoda. Rychle reagoval, nedokázal v klidu sedět, ale dokázal se účinně vyhnout nebezpečí. Reflexy měl v krvi. Se svými sestrami měl blízký vztah. Byly jediné, koho si Tobias pouštěl k tělu, a zcela ho znaly. Když se Celeste učila ovládat elfskou magii, on sedával u knihy run. Také vytrvale trénoval bojové schopnosti. Nejvíc si oblíbil dvojitý meč z andělské oceli, kdy dvě čepele, každá pro jednu ruku, představovaly dva díly jedné zbraně. Víc než zbraň to byl způsob, jak vyváženě udržet rovnováhu. A jako zálohu měl bič, který nenápadně nosil v podobě stříbrného náramku na zápěstí. Po čase se zúčastnil zkoušky, prověření, zda je připraven stát se plnohodnotným lovcem stínů. V ten den stál proti strýci Kazuhovi, který ho vedl a připravoval a věřil mu možná víc než on sám. Všem Tobias ukázal, co se v něm skrývá, a nakonec uspěl. Získal první runu a stélu a také uvědomění, že je mu tenhle život souzený. Jenže s tím, jak dospíval, si víc a víc uvědomoval, že do královských škatulek nikdy nezapadne. Dvorní úsměvy, správné postoje, správná slova… nic z toho mu nebylo vlastní.

Nedokázal si nasadit masku, jakou od něj rodiče chtěli. Místo toho volil klidnou tvář, místy protkanou úšklebkem, sarkasmus a ironii. Lidi si k sobě přestal pouštět. Emoce v sobě držel pod zámkem. Obával se, že kdyby si někoho k sobě pustil, zlomilo by ho to. V boji ale byl přesný, klidný a rozvážný. Nebyl impulzivní, výbušný živel, i když to tak někdy působilo. Svoje zásady měl pevně dané, nikdy je nelámal. V jednu chvíli se ale vše změnilo. Bylo to při návštěvě města, kdy s ním byla i jeho tehdejší kamarádka, upírka - přes rozdíly mezi jejich rasami se Tobias pokoušel věřit, že ne všichni upíři musí být nepřátelé, a že i mezi nimi může vzniknout skutečné přátelství. Možná jako důkaz, že se jejich světy nemusí vždy nenávidět - a napadli je démoni. Bojovali, dokázali se ubránit, ale on byl zraněn. Díky včasnému zásahu protijedu nezemřel, ovšem bolest, kterou pociťoval, byla dál silná. Kamarádka Tobiasovi nabídla dočasnou úlevu v podobě kousnutí a on to přijal. Na chvíli to pomohlo, bolesti ustoupily. Jenže pak si zažádal o další kousnutí, znovu a znovu. Až se to, co mělo být výjimkou, stalo pravidlem. Hranice, které si sám v sobě nastavil ojediněle prasky. A on si nějakou dobu ani nepřipouštěl, že se na upířím jedu stal závislým. Ne na své kamarádce, nýbrž na tom, co mu dávala. Před rodiči se svůj stav snažil tajit, neunesl by jejich zklamané pohledy. Taky nebyl slabý, natož aby otevřeně přiznal, že upírce naletěl - od té doby jeho důvěra v upíry vyhasla. Dokázal si špatná rozhodnutí vyřešit sám. Jen Celeste, starší sestra, znala pravdu. Postupně mu pomáhala se ze závislosti dostat. Bylo to peklo. Bolest, třes, noční můry, vztek. Ale zvládal to. Dostal se z toho. A věděl, že si už nikdy nesmí dovolit, aby ho nějaký upír znovu kousl. Jenže všechno mělo dohru. Když upíry v jejich hnízdečku přestal navštěvovat a kamarádku poslal k čertu, rozhodli se pomstít. Rafinovaně, přes Tobiasovu rodinu. Přes sestru, která jim ukradla předkrm. Jeden z nich si na

Celeste počkal ve stájích a ublížil jí, nejen fyzicky, ale i psychicky. Z toho večera si odnesla trauma. A Tobias, když se o incidentu dozvěděl, se přestal ovládat. Upíra stihl dohnat a zbít ho. Tehdy mu sice utekl, ale to nebyl konec. Po několika měsících se jejich cesty znovu zkřížily. Tehdy už upír nedostal druhou šanci. Šel před soud. Oficiální trest se princi zdál směšný. Pouhé vězení? Za to, co Celeste udělal? No to ne. V předvečer převozu z královského vězení k upírovi zašel, zlomil vaz, tím ho ochromil a vzal sluneční prsten, aby ráno slunce vykonalo řádný rozsudek. Možná ne podle zákona, ale podle něj. A tím to skončilo. Královský pár sice nebyl na syna hrdý, že se uchýlil k vraždě, avšak také se králi a královně ulevilo, že je po všem, proto situaci prohlásili za uzavřenou. Ze soudního hlediska. Tobiase následující dny a měsíce mrzelo, že se mu sestra po tom všem vyhýbala, i jeho dotekům, ale nikdy na ni netlačil. Potřebovala prostor a čas hrůzný zážitek nejprve zpracovat. Proto čekal a respektoval ji. A když se ho jednoho dne sama chytla za ruku, byť jen na vteřinu, byl rád. Od té doby Celeste, stejně tak i mladší sestru, chránil ještě víc. Ukazoval méně a méně, co v sobě má. Lidem připadal tvrdý, uzavřený a nepřístupný. Ale ti, kdo ho znali, věděli, že pod odtažitým zevnějškem se skrývá někdo, kdo by pro rodinu udělal cokoli. Dokázal být citlivý, jen to nedával najevo. Když se vyhlásil nový ročník Selekce, do Illey nakonec vyrazil jen jako doprovod sestrám, bez většího důvodu. Prostě jim chtěl být nablízku. A kdyby se něco semlelo, byl připraven komukoli se postavit. Protože v tom byl jeho pravý smysl. Ne stát vzorně vedle trůnu rodičů, ale mezi těmi, které chtěl chránit.