Minulost:
Korunní princezna Siren nikdy nehledala lásku mimo palác, a už vůbec ne ve chvíli, kdy bouře rozmetala nebe nad Arcadií a ona na chodbě v paláci objevila cizince, kterého považovala za zloděje – dokud nezjistila, že jen hledal úkryt před deštěm. Tharos byl obyčejný muž beze jména, sirotek bez minulosti, člověk bez domova, s očima, v nichž se odráželo víc bolesti, než kdy vyslovil. Nebyl urozený. Siren ho té noci schovala v paláci a nechala ho tam přespat, jako ještě po mnoho dalších nocí. Jejich pouto sílilo v tichu, ve všedních chvílích, a přestože se to snažila skrývat, její otec – tehdejší král – si toho všiml. Když mu po čase oznámila, že si ho chce vzít, rozhořel se konflikt, který rozdělil celou rodinu. Otec jí vztah zakázal, odmítl připustit, že by se obyčejný muž bez domova stal jejím manželem. Siren však neustoupila. Poradila se se svou mladší sestrou a následně se vzdala nároku na trůn. Ne z lehkomyslnosti, ale z hlubokého přesvědčení, že láska bez svobody nemá smysl. Opustila dvůr, ale neztratila sebe. A s Tharosem po boku začala nový život. Devět měsíců po svatbě, v časných ranních hodinách, se jim narodila dcera. Ještě než vyšlo slunce, než moře utichlo a ptáci začali zpívat, Thalassa Hera Galanis poprvé otevřela oči. Její matka jí dala jméno po své vlastní matce, někdejší královně Arcadie, a přidala i jméno bohyně manželství, jako tichou vzpomínku na rozhodnutí, které kdysi učinila. Thalassa přišla na svět jako první vnučka krále, ale z jiného světa. Narodila se ve stejný den její sestřenice Sol a Selene, ale jejich cesty se rozbíhaly od první chvíle. Tam, kde Sol vyrůstala v blízkosti trůnu, byla Thalassa vedena jinou cestou. Siren zůstala princeznou a vztah se svou sestrou Seraphinou nikdy neztratila. Obě rodiny trávily čas společně a tak Thalassa vyrůstala s dvorní výchovou, zvyklá na plesy, intriky i lesk dvora.
Dětství Thalassy nebylo zcela oddělené od trůnu – jen zastíněné jiným příběhem. Byla obklopena láskou rodičů, ale i podivným tichem, které se kolem jejich volby vznášelo. Její matka jí šeptávala příběhy o odvaze, o sestrách a volbě, která se jednou může vrátit. A Thalassa v sobě nosila otázky. Měla vše, rodinu, urozenou krev, výsady, a přece cítila, že něco chybí. Ve dvanácti letech se v ní probudila moc. Strach zranil její tělo, ale nezlomil. Když ji napadl toulavý pes, proměnila se ve zlatou kočku. Byl to šok. Ale pro Tharose, který v sobě nesl stejný dar, to byl okamžik hlubokého porozumění. Thalassa věděla, že to může nastat, ale stejně to nečekala. Její výcvik byl od té chvíle v jeho rukou. V lesích, v jeskyních, v nočním tichu ji učil, jak poslouchat vlastní krev. Jak poznat zvíře v sobě. Jak se neproměnit v chaos. Mezi nimi panovalo zvláštní pouto – otcovo vedení bylo klidné, neokázalé, ale neotřesitelné. Poctivě trénovala, aby se naučila co nejvíce ovládat svou magii, která byla vždy její součástí. Jako dospívající se Thalassa čím dál víc stávala součástí dvorského světa. Tvářila se, že zapomněla, že mohla být jiná. Vedle Sol a Selene vypadala jako třetí sestra – stejné vlasy, stejný úsměv, stejné pohyby. Ale uvnitř... uvnitř hořela. Sol byla korunní princezna, Selene její stín, Apollon ji také posunul. Thalassa byla ta čtvrtá. Ta, co mohla být všechno – kdyby nebylo jednoho rozhodnutí jejího dědečka. Naučila se žít s tím, co má. Milovala svou matku, obdivovala její sílu. Milovala svého otce, pro jeho moudrost. Měla ráda sestřenice, smála se s nimi, tančila na slavnostech, ale někde hluboko cítila trpkost. Ony měly něco, co jí svět odepřel. Trůn, postavení, dědičnost. A přesto by je nikdy nezradila. Nezáviděla jim zlým způsobem. Jen... tiše. Hořkosladce. Naučila se žít v přetvářce. Věděla, kdy se usmát, kdy mlčet, kdy říct přesně to, co dvůr chtěl slyšet. Ale v jejím nitru byl klid. Dobro. Láska k Arcadii. A kdesi v ní i sny o tom, jak by svět mohl vypadat, kdyby mohla mluvit nahlas.