Minulost:
Nikolina a její mladší bratr Ljudevit neměli zrovna pohádkové dětství. Narodili se do neklidného svazku sirény a mořské panny — ale podělili si jen jednu stranu. Oba zdědili vodní podstatu po matce, a přesto v nich viděla příliš mnoho otce. A právě to byl problém. Otec je opustil brzy a matka, zahořklá a zlomená, je začala přehlížet. Ne proto, že by nemohla milovat. Ale protože nechtěla. Nikolina v ní nikdy neviděla matku. Spíš prázdné místo, kde by matka měla být. Tak se s bratrem začali vychovávat navzájem. Byla to Nikolina, kdo stál pevně, když se všechno hroutilo. Starší sestra, která nikdy neplakala před Ljudevitem, i když jí bylo do řevu. Nikdy nezaváhala, když ho bylo třeba chránit, i kdyby sama krvácející. A Ljudevit? Byl jejím sluncem. Tím jediným teplým světlem, které ji drželo nad vodou. Bez něj by dávno ztuhla v led.
Když jednoho dne matka suše oznámila, že s těmi dětmi už nedokáže žít, vzal si je do péče otec. Ne proto, že by je miloval způsobem, jaký by si přáli. Ale protože někdo musel. A i když jejich nový život nebyl dokonalý, byl… snesitelný. Stal se optimálním. Víc, než znali dřív. Otcova práce je časem přivedla do úzkých kruhů paláce. Právě tam začala Nikolina růst v ženu, kterou dnes svět zná — silnou, samostatnou, uzavřenou, ostrou jako břitva a stejně tak krásnou. A právě tam potkala osobu, která v ní něco pohnula. Princeznu. Uřvanou, tvrdohlavou, nádhernou princeznu, jejíž hlas se odrážel od kamenných chodeb dřív, než vkročila do dveří.
Jakmile jí bylo devatenáct a projevila dostatek schopností stát se osobní strážkyní, Ilienor si ji vyžádala. Stačilo pár ostře mířených slov a dupnutí nohou, a místo bylo její. Od té doby stála Nikolina po boku princezny. A čas od času jí poskytovala víc než jen ochranu před ostatními. Nešlo o lásku. Šlo o tělo, o napětí, o uvolnění. Nikolina sex milovala. V jeho surové, nahé podstatě – bez přetvářek, bez emocí, bez hraní her. Pro ni to byl způsob, jak se spojit se sebou i s druhými. Ne zranitelně, ale svobodně. A princezna... tu hru hrála s chutí.
Ve chvílích, kdy nemusela být nikým pro nikoho, mizela Nikolina do hlubin. Doslova. Milovala oceán. Milovala ticho, tlak, temnotu. Pod hladinou nemusela nic vysvětlovat. Místo slov tam mluvilo jen její tělo, její dech a rytmus srdce. V hloubce nacházela klid, pravdu a inspiraci. Právě tam se rodily motivy jejích tetování. Každé jedno bylo její vlastní návrh. Některá si vytetovala sama — bolest, která očišťuje. Jizvy, které si zvolila sama. Nikolina není žena, která hledá lásku. Ale hledá pravdu. Ať už v těle jiného, v tichu hlubiny, nebo ve stínu pod kůží. A právě proto byla nebezpečnější než většina těch, kteří kolem ní prošli.