top of page
Tento web byl vytvořen v editoru webových stránek od . Vytvořte si svůj vlastní ještě dnes.Začít
.com



NAYLA SIRENIA MAREIS

Rasa: Assimilián
Zaměstnání: Studentka sociální psychologie
Provincie: Dominion
Kasta: 3.
Věk: 24 let
Výška: 170 cm
Váha: 52 kg
Datum narození: 31.3.
FC postavy: Audreyana Michelle
Hráč: Puffie
Rodinný stav: svobodná
Rodina:
Nina Maeris - matka - mořská panna
Charles Maeris - otec - člověk




Zájmy:
Malování a kreslení vodních motivů, psaní básní a útržků myšlenek, hra na nervy slovem a gestem, pozorování lidí s bystrou intuicí, poslech klidné instrumentální hudby, dlouhé procházky a kafe, plavání s delfíny, filozofování s lehkou ironií, sbírání přírodních pokladů, impulzivní dobrodružství, ranní běh
Charakteristika:
Nayla Sirenia Mareis je osobnost, která se vymyká snadnému zařazení. Na první pohled působí jako tichá a uzavřená dívka – jako někdo, kdo pozoruje svět raději z povzdálí než z jeho středu. Ale jakmile se její rty zvlní do lehkého, lehce ironického úsměvu, pochopíte, že ve skutečnosti je mnohem víc než jen tichá voda.
Je v ní klid, který pramení z hluboké sebedůvěry – ne té hlasité a okázalé, ale té tiché, která ví, že nepotřebuje nikomu nic dokazovat. Její vnitřní svět je bohatý a často zahalený tajemstvím. Lidé se kolem ní často cítí zvláštně – jako by je svlékala pohledem, ale neodsuzovala, jen četla. A opravdu – Nayla má dar vnímat detaily, tón hlasu, pohyby rukou, způsob mlčení. Někdy působí, jako by rozuměla lidem víc, než rozumějí oni sami sobě. A přesto je to dívka, která dokáže být spontánní a nespoutaná. Její smích zní čistě a upřímně, a když se směje, smějí se i ostatní – možná protože je to tak vzácné a nakažlivé. Někdy jedná impulzivně, jako by v ní probublala vlna energie, kterou není možné zadržet. Dokáže být nečekaně odvážná – nejen v činech, ale i ve slovech. Nebojí se říct pravdu, i když ví, že tím naruší klid. Pravda je pro ni totiž cenější než pohodlí.
Její vztah ke světu je poetický, téměř snový. Miluje dlouhé procházky v dešti, ticho lesních cest, dotek kamene rozpáleného sluncem, chuť soli na rtech. Má blízko k umění – někdy kreslí, někdy si jen zapisuje věty, které jí napadnou zničehonic. Její myšlenky jsou často metaforické, a i v běžné konverzaci si neodpustí špetku nadsázky nebo filosofický podtón. Má ráda ticho, ale také hudbu – tu bez slov, co rozechvívá kůži.
Ve společnosti působí jako chameleon. Někdy se zdá, že dokonale zapadne, jindy je jako cizinka v davu. Ne proto, že by nebyla přátelská – umí být velmi laskavá, dokonce až ochranitelská – ale proto, že její energie je jiná. Nezajímá ji povrchní pozornost. Nehraje hry. Nepředstírá, že je něco, co není. To z ní činí někoho, kdo přitahuje jen ty, kdo se nebojí hloubky.
V lásce je Nayla intenzivní, ale zdrženlivá. Nevrhá se bezhlavě do románků – není typ na lehké známosti. Když miluje, miluje celou bytostí – ale její důvěru si je třeba zasloužit. Otevírá se pomalu, jako mušle na dně oceánu. Když se však rozhodne pustit někoho k sobě, je v tom syrová opravdovost. Něžná, věrná, a přitom nespoutaná – jako moře, které nikdy není stejné dvakrát.
Zvyky má své – třeba pije horkou mátu, i když je venku vedro, nosí s sebou starý zápisník s poznámkami a útržky básní, a ráda si ponoří ruce do studené vody, kdykoli má příležitost. Možná proto, že jí připomíná domov. Možná proto, že voda je to jediné, co jí nikdy nelže.
Nayla je protiklady v pohybu. Křehká a silná. Tichá a výbušná. Citlivá, ale se zdravou dávkou sarkasmu. Občas působí zasněně, jindy velmi přítomně – jakoby se v ní mísil svět skutečný se světem snovým. Lidé jí někdy nerozumí, ale přesto k ní tíhnou. Možná proto, že je jiná. Možná proto, že je víc.




Minulost:
Nayla přišla na svět v pobřežním městečku Aranveil, v domě obrostlém kapradím, jen pár kroků od pláže. Její matka – mořská panna, která se rozhodla žít mezi lidmi – si vybrala souš z lásky k otci, tichému knihkupci, jenž víc mluvil se stránkami než s lidmi. Jejich láska byla něžná, ale krátká. Když byla Nayle tři roky, její otec náhle zemřel. Rána, která změnila všechno.
Matka se nikdy úplně nevzpamatovala. Začala trávit více času v moři, jako by tam hledala kousek sebe, který s manželem ztratila. Nayla tak vyrůstala napůl mezi lidmi, napůl mezi vlnami. Dva světy. Dva dechy. Dvě identity, které se v ní nikdy úplně nespojily.
Ve škole mezi lidskými dětmi byla tichá a trochu podivná. Sedávala sama u okna a sledovala racky. Nehrála si, nepomlouvala, neúčastnila se. Ale když někdo plakal, vždycky věděla proč. Byla neuvěřitelně vnímavá – až znepokojivě. Lidé říkali, že se jí dívá do duše.
Po škole běžela domů, zula boty, a vběhla přímo do moře. Tam byla doma. Tam jí rostl smích. Mluvila s delfíny, sbírala ztracené střípky, učila se číst proudy. Její tělo se vlnilo s vodou, její mysl se uklidňovala. Ale časem si začala všímat, že se liší i od ostatních mořských dívek. Nedokázala být pořád pod hladinou – po čase jí chyběl vzduch, slunce, dotyk pevné půdy. Byla... napůl. Ať byla kdekoliv, nikdy nebyla úplně tam.
Když jí bylo třináct, její matka jednoho dne nevyplavala. Říká se, že moře si bere to, co miluje nejvíc. Lidé tvrdili, že se utopila. Ale Nayla věděla, že se prostě rozhodla nevrátit. Moře bylo její domov, a bolest na souši příliš hlasitá.
Zůstala sama. Úřady ji přesunuly do pěstounské péče. Střídala domovy, často měnila školy. Byla jiná – někdy až příliš. Když jí bylo smutno, mizela na dny do přístavu nebo do ticha skal. Vzpomínky na moře v ní bublaly jako tichý žal.
Ale právě tam – v mezidobí ticha a nových začátků – objevila knihy. Psychologii, emoce, vzorce chování, teorii traumatu. Konečně našla jazyk pro všechno, co už dávno cítila, ale nedokázala pojmenovat. Studium se stalo jejím světem, v němž se nemusela volit mezi vodou a souší. Tam byla Nayla celistvá.
Zároveň ale stále hledala. Ne lásku – na tu nevěřila – ale někoho, kdo by pochopil, že člověk může být ztracen, i když ví přesně, kde stojí. Že může milovat svět, a přitom se v něm cítit jako vetřelec. A pak přišla zpráva o Selekci.
Zpočátku jí to přišlo směšné. Ona, ve zlatém zámku? V šatech a srdcích, kde se city směňují za status? Ale v noci, když ležela ve vaně s hlavou pod vodou a poslouchala tlukot svého srdce, si vzpomněla na matku. Na pohled, kterým se kdysi zadívala na otce. A na jeho úsměv.
Možná… možná láska nemusí být úplná, aby stála za to. A tak se rozhodla přihlásit. Ne kvůli princi, ne kvůli paláci – ale kvůli sobě. Chtěla zjistit, jestli někde mezi světlem lustrů a šepotem pod hladinou existuje místo, kde se její dva světy přestanou hádat. Kde se moře a souš nemusí rozhodnout, komu patří víc.
bottom of page