Minulost:
Mira se narodila jednoho klidného rána, kdy oblohu zdobily červánky. Krásné než jiné dny. Byla druhým dítětem, před ní přišla na svět její sestra Lynn, která se o Miru starala snad od první chvíle, kdy ji mohla poprvé pochovat. Od malička byly nerozlučné, přesto však naprosto odlišné. Lynn byla silná, odvážná a vznětlivá jako bouře. Mira tichá, vnímavá, ponořená do vlastního světa. Nejraději trávila čas se svou matkou, která jí šeptem vyprávěla příběhy o její babičce. Babička zemřela ještě před Miriným narozením. Byla poslední siréna v jejich rodině a zmizela spolu s desítkami dalších během tragédie, o níž se doma mluvilo jen šeptem. "Byla poslední z našeho rodu, ale nikdy nezmizela z našich srdcí." Říkávala jí matka, když jí ukazovala fotky a velmi často u nich brečela. A Mira tomu věřila. Seraphina možná nebyla přítomná, ale její hlas, paměť i síla přetrvaly. Matka nikdy přesně nevysvětlila, proč sirény zemřely. Vždy, když padla tahle otázka, zavládlo ticho, ne to obyčejné, ale to, které bolí. Nikdy o tom nemluvila nahlas, nejen proto, že to bolelo ji samotnou, ale hlavně proto, že věděla, jak hlubokou ránu to v matčině srdci zanechalo. Jakmile se naučila pořádně chodit, trávila Mira většinu času na pláži a brzy se z ní stalo její nejoblíbenější místo na světě. Písek, slunce a šumění vln se staly jejími prvními společníky. Trpělivě stavěla hrady z písku, sbírala mušle všech tvarů a barev, objevovala drobné poklady vyplavené příbojem. Nejraději však plavala, ne kvůli pohybu, ale pro ten tichý klid, který nacházela pod hladinou. S oblibou pozorovala malé mořské želvičky, jak se klopýtavě snažily dostat k moři. Pomáhala jim opatrně překonat písečné duny a pak s nimi plavala dál, dokud je neztratila z dohledu. Vždy s úsměvem, s dětskou láskou k tvorům, které ostatní přehlíželi. Dlouho se k oceánu vydávala jen pod dohledem matky nebo starší sestry, protože se o ni přirozeně báli. Mira měla zvláštní dar zapomenout na svět kolem sebe, když byla u vody. Mizela do vlastních myšlenek, jako by ji moře zvalo zpět k sobě a někdy to skutečně působilo, jako by s ním mluvila. Jednoho letního odpoledne, když bylo Miře kolem devíti let, zahlédla z břehu zraněnou lachtaní samičku, která se zoufale snažila uvolnit z tenkých lan rybářské sítě. Mira neváhala. Bez přemýšlení se rozběhla k moři a ponořila se pod hladinu. Ani netušila, že udělá osudovou chybu, že síť je pevnější, než čekala. Zatímco se pokoušela zvíře osvobodit, zamotala se i ona. Vlákna se jí omotala kolem ocasu, háčky se zachytily do jemné šupinaté kůže a voda kolem ní se zabarvila do červena. Dlouhé minuty bojovala nejen s bolestí, ale i s panikou. Lachtan unikl, ale Mira zůstala zaklíněná, dokud ji matka, kterou přivolal její křik, nevytáhla z vody. Poranění se sice lehce zahojilo, ale jizva jí zůstala. Tenká linie vedoucí přes spodní část ploutve, skoro jako připomínka, že odvaha bez opatrnosti může mít svou cenu. Od té doby se Mira vody nebála, ale ztratila v ní bezpodmínečnou důvěru. Několik let do ní vstupovala jen váhavě, držela se blízko břehu a noční moře ji děsilo. Trvalo dlouho, než se do něj znovu ponořila s otevřeným srdcem. Po incidentu s rybářskou sítí Mira dlouho neplavala dál, než musela. Sedávala na útesech, chodila sbírat mušle nebo stavěla malé oltáře z kamenů a písku. Do vody vstupovala, ale vždy opatrně.. Moře, které kdysi milovala jako přítele, se proměnilo v nevyzpytatelného tvora, krásného, ale nebezpečného. Jednoho večera, zahlédla dvě postavy u břehu. Jedna z nich, mladá dívka s rozčepýřenými vlasy a výrazem napjatého očekávání, stála na okraji vody. Prsty svírala do pěstí, oči měla plné nejistoty a strachu. Vedle ní seděla vysoká žena s klidnou tváří a ploutví barvy ranního nebe. Lehce se dotýkala dívčiných zad, šeptala jí slova, která Mira neslyšela, ale rozuměla jim. A pak se společně ponořily pod hladinu. Nebyl to zázrak, nebyla to magie. Jen pochopení, trpělivost a odvaha znovu důvěřovat vodě. Mira je dlouho pozorovala. V hrudi ji pálilo zvláštní teplo, něco mezi steskem, vděčností a nadějí. Uvědomila si, že v tom, co prožila, není sama. Že bolest může spojovat, stejně jako moře. A že někdy stačí být tím, kdo druhému podá ruku ve chvíli, kdy se bojí nejvíc. Začala se pomalu vracet k vodě. Ne pro sebe, ale pro ty, kteří se v ní báli stejně jako ona. Sedávala u břehu a čekala. Když zahlédla dítě, které váhalo, usmála se, přisedla si. Začala mluvit, nabízet dlaň, trpělivost, pochopení. Postupně si jí začali všímat, ti, kteří pomáhali, ti, kteří léčili. A jednoho dne se stalo něco, co si dřív nedokázala ani představit, žena s blankytnou ploutví ji oslovila. Pozvala ji, aby se k nim připojila. Mira souhlasila, i když jí srdce tlouklo až v krku. Společně se ponořily pod hladinu a ona se po dlouhé době přestala bát. Od toho dne se Mira začala pomalu vracet k vodě, nejdřív jako podpora pro ty, kteří se báli, později i sama pro sebe. Chtěla pomáhat víc než jen přítomností a tak se rozhodla studovat. Věnovala se psychologii a terapii, aby své porozumění mohla nabídnout i profesionálně a nakonec se tím začala živit. Pracovala s těmi, kteří se báli vody, minulosti, i sami sebe. Do Selekce se nepřihlásila ze slávy ani touhy po koruně. Přihlásila se, protože cítila, že možná právě tam bude moci pomoci ve větším měřítku. A možná, i najít nové začátky tam, kde by je nečekala.