Minulost:
Desiree se narodila do milující, i když nikdy příliš bohaté rodiny. Nejhlubší pouto však měla s otcem, pro něhož byla celým světem, stejně jako on pro ni. Už jako malá zbožňovala chvíle, kdy jí ukazoval svá průsvitná vílí křídla a vznášel se s ní vysoko nad zemí. Toužila být jako on. Po nocích jí šeptal staré vílí příběhy a pohádky, než usnula. Jeho hlas, tichý a klidný, byl pro ni jako teplý sluneční paprsek, který hladí tvář. Ale ten hlas utichl dřív, než by si kdy přála, protože onemocněl a než se stihla rozloučit, navždy odešel. O rok později se jí poprvé objevila vlastní křídla. Vnímala je jako poslední dar od otce. Památku, která jí ho připomínala, jako by v nich zůstala část jeho duše. Byla přesvědčená, že je to něco, co jí už nikdo nemůže vzít. Ale mýlila se. Zůstala s matkou a dvěma mladšími sourozenci. Ačkoliv byla ještě dítě, tiše přijala roli pomocnice. Uklízela, starala se o děti, pomáhala v domácnosti, dělala všechno, co mohla, aby ulehčila matce její břemeno. Věřila, že i když je svět krutý, láska jejich malé rodiny zvládne všechno. Když jí bylo devět let, vstoupil do jejich života nový muž. Na první pohled laskavý, vlídný a pozorný. Uměl se usmívat ve správnou chvíli a říkat přesně to, co chtěla matka slyšet. Desiree doufala, že by mohl být novým začátkem, pro ně všechny. Po půl roce se k nim nastěhoval a tehdy se věci změnily. K její matce a sourozencům se choval dál mile, ale k ní už ne. Nejprve to byly jen odměřené pohledy. Pak slova plná opovržení. A nakonec skutky. Ignoroval ji, shazoval, dával najevo, že pro něj není součástí rodiny. Když se snažila svěřit matce, byla umlčena. „Jen žárlíš.“ „Musíš se naučit být dospělá.“ „Snaží se nám jen pomáhat.“ Ale Desiree cítila, že je něco špatně. Jeho oči, když se na ni díval, nebyly jen chladné. Byly plné nenávisti a ona se ho brzy začala bát. Už jako dítě věděla, že tohle není v pořádku. Až jednoho dne, když sama trénovala let, všechno vyvrcholilo. Ukázalo se, že byl lovec nadpřirozena. Matku a sourozence měl rád, protože byli lidé, ale ona ne. Nenáviděl ji, protože v sobě nesla vílí krev, krev něčeho co on lovil. Ve slepé zlobě ji strhl k zemi a její křídla jí zlomil. Nebylo to jako když si člověk zlomí kosti, bylo to horší. Bolest byla nepopsatelná. Fyzická, krutá. Ale ještě horší byla ta v jejím srdci. Bolest zrady, osamění. Bolest z toho, že ji nikdo nevyslechl, že jí matka i přes její bolest a křik nepřišla zachránit. a tak utekla. Ne vědomě, prostě jen věděla, že musí pryč. Když jí došly síly běžet, začala se plazit. Cesta, kterou by jinak zvládla za hodinu, jí trvala celé hodiny. Jedenáctiletá holčička. Zraněná, sama a zmrzačená a přesto šla dál. Doplazila se až ke své babičce a ta ani na vteřinu nezaváhala a okamžitě ji vzala do náruče, běžela s ní pro pomoc a nejspíš jí tím zachránila život. Ale křídla, ta se už nikdy úplně nezotavila. Zůstala slabá, zjizvená. Stejně jako její důvěra v lidi. Když měl muž, který jí tohle všechno způsobil, konečně nést následky, byl už dávno pryč. Zmizel jako stín a to i díky její matce. Té, která ji měla chránit, stát při ní, věřit jí. Místo toho mu pomohla uprchnout, ta zrada bolela snad ještě víc než zlomená křídla. Matka skončila ve vězení, sourozence, které měla tolik ráda, rozdělil systém, putovali do dětského domova. Jen ona zůstala s babičkou, jedinou osobou, která ji nikdy nezradila. To, co se stalo, ji změnilo. Na srdci zůstala jizva, která nikdy nezmizí. Nešlo na nic jiného myslet, muž, který jí zlomil křídla, byl stále venku. Možná ubližoval jiným, možná se smál, možná dokonce zapomněl, to ona ale nikdy. Vděčnost vůči babičce a rostoucí touha po pomstě, to bylo jediné co v jejím srdci zůstalo. A zatímco roky plynuly, shromažďovala o něm informace. Pomáhala babičce, pracovala jako číšnice, snažila se vést obyčejný život. Ale obyčejný život byl pro někoho jako ona jen maskou. Objevila lásku k tetování. Každý obrázek, každé písmo na její kůži bylo kapkou bolesti přetavenou v něco viditelného, terapií. Způsobem, jak nést bolest, když už nemohla létat. Každý večer, když babička usnula, stála před zrcadlem a dívala se na svá křídla. Zjizvená, pokřivená, navždy zničená. Někdy jen mlčela, ěkdy plakala. A její srdce dusilo nenávist, která jí znemožňovala dýchat. Když byla vyhlášena Selekce, ucítila poprvé po dlouhé době záblesk něčeho jiného než bolesti, naděje. Nevěděla přesně, co v ní hoří, možná touha po novém životě, po světle, které by zahladilo temnotu? Možná jen chtěla na chvíli cítit něco jiného než hněv. A možná, možná to měla být jen další krok v jejím tichém, trpělivém honu za spravedlností. Nakonec se přihlásila. A i když nevěděla, co přesně hledá, jedno věděla jistě, není slabá. Už ne.