Minulost:
Narodila se jako druhorozená dcera krále Thundari, elfa z rodu Luminari, a lidské královny Giovanny. Spojení těchto dvou světů v sobě nesla od prvního nadechnutí lidskou křehkost i elfí hrdost, intuici i sílu. Byla vymodleným dítětem, vytouženou dcerou, na kterou její matka čekala dlouhé roky. Královna Giovanna vždy toužila po dívce, ne jako náhradnici, ale jako naplnění něčeho hlubšího, něčeho, co by spojilo obě královská srdce v něze i síle. Když se Cirilla narodila na konci ledna, pokrytá mrazivým světlem zimního slunce, palác utichl. Jen na chvíli a pak propukl v oslavy. Byla to událost téměř stejně velká jako narození jejího staršího bratra, právoplatného dědice trůnu, který přišel na svět o několik let dříve. Ale i přes pořadí narození, Ciri už tehdy vnesla do sálu sílu přítomnosti, jakou málokdo dokázal ignorovat. Zatímco bratr byl od počátku veden k vládě, Cirilla vyrůstala v jistém stínu tradice, ale ne v tichu. Odmala byla jiná. Hlučnější, živější, náročnější. Rychlejší v úsudku, ostřejší v poznámkách, citlivější na pokrytectví. Už jako malá se nechtěla spokojit s tím, co jí bylo určeno. V dívčích komnatách si hrála na generálku, ne na princeznu v zámku. A když jí matka vyšívala pás s elfími symboly, Ciri mezitím ukrývala pod sukní dřevěný meč. Už od útlého dětství byla nezvladatelná. Jako by se v ní nikdy neusadilo nic z královské zdrženlivosti. Sotva se naučila chodit, začala utíkat. Ne pomalu, ne rozvážně. Běžela, kam ji nohy nesly. Někdy do zahrad, jindy přímo do problémů. Zvědavá, prudká, nezastavitelná. Pád střídal pád a sotva se zahojila jedna modřina, přišla další. Ošetřovnu znala líp než vlastní pokoj. Léčitelé si z ní dělali legraci, že jim nosí práci. Když se zranila, neplakala. Zatnula zuby, odvrátila pohled a čekala, až bude moct zase vstát. Po celém paláci jí začali přezdívat tornádo. Jindy živel, malý vítr v korunách, nebo pohroma ve zlatých šatech. Dospělí z ní byli unavení, chůvy se u ní střídaly častěji než roční období. Komorné ji hlídaly jako ostříži, ale stejně jim dokázala utéct. Měla v sobě jakousi zlomyslnou radost z chaosu. Schválně se schovávala v prádelnách, cpala sladkosti mezi listy knih a jednou dokonce přemístila všechny slavnostní boty dvorních dám do rybníčku. Nešlo o zlobu. Spíš neklid, vnitřní energie, kterou nikdo neuměl nasměrovat. Otec si kvůli ní dělal starosti. Ne proto, že by ji neměl rád. Miloval ji. Jen prostě nerozuměl tomu, proč je tak jiná. Jeho představa o dceři byla jiná, klidná, jemná, s očima sklopenýma a rukama složenýma v klíně. Ciri však nikdy nesklopila pohled. Matka, ač si někdy zoufala, ji chránila. Věděla, že dcera se narodila jako odpověď a odpovědi se neumlčují, jen proto, že nezní jako otázky, na které svět čekal. Největší radost měla Ciri z lezení po stromech. Ne z výhledu, ale z toho, že to bylo zakázané. Hrála si na schovávanou s dětmi služebnictva, běhala bosa po záhonech, vyzývala ostatní k závodům, i když už dávno vyhrála. Nechtěla být lepší než ostatní. Jen svobodná. Když její otec usoudil, že přišel čas, aby se začala učit ovládat denní magii, nechal jí přivést učitele. Starého elfa, který již byl na světě přes tisícovku let, jehož ruce byly pokryté vráskami a jehož oči viděly víc, než říkal. Cirilla se sice nadchla, ale rychle narazila na realitu. Ovládnout sílu, která koluje v krvi Luminari, není otázka týdne. Zpočátku se jí magie vzpírala. Světlo se rozplývalo, štíty jí praskaly, oslňující výboje skončily víc než jednou jejím vlastním pádem. Musela jít krok za krokem, s trpělivostí, která pro ni byla tou největší zkouškou. Ale nevzdala to. A nakonec po měsících drobných vítězství i tichých vzteků se jí podařilo vytvořit první plnohodnotný světelný štít. Vydržel nápor i výsměch učitele. Toho dne neřekla nic, jen se usmála. Ale uvnitř to bylo vítězství, které ji posunulo dál. Zatímco její bratři trénovali s mečem pod dohledem královských strážců, Ciri jen přihlížela. Ne z nezájmu, ale protože nesměla. Otec jí boj výslovně zakázal. Nechtěl z ní mít vojáka. V jeho očích měly být dcery především diplomatickými kartami v mocenské hře. Sňatky, spojenectví, dohody. Budoucnost. Proto vkládal bojový výcvik do rukou svých synů a dcerám přiděloval šperky, jazykové učitele a taneční mistry. Cirilla to nenáviděla. Ne že by pohrdala ženskostí, ale odmítala, aby byla omezena na její jedinou podobu. Rozhodla se jednat. A jako obvykleto bylo po svém. K sobě si nechala přidělit jednoho z mladších strážců jako osobního ochránce. Oficiálně měl dbát na její bezpečnost. Ve skutečnosti ji v ústraní učil základům boje. V zahradách, za skleníky, v prázdných sálech po večerech. Nešlo o pravidelnost, ale o odhodlání. S dřevěným mečem, bez povolení, bez slávy. Padala, zvedala se, opakovala. Snažila se. Nechtěla být princeznou na výstavě. Chtěla umět víc. Chtěla si vybojovat možnost volby. Vyvrátit představu, že žena je pouze to, co jí muž dovolí být. Nepotřebovala zbraň v ruce kvůli válce. Potřebovala ji kvůli sobě. S přibývajícím věkem se její vzdor postupně proměnil v tichou, ale cílenou rebelii. Už jí nestačilo lézt po stromech a schovávat dřevěné zbraně pod šaty. Začala vyhledávat způsoby, jak se vymanit ze světa, který jí byl vnucen. Objevovala život mimo zdi paláce. Chodila na večírky, poznávala nové lidi, učila se, jak funguje moc, když se s ní zachází v soukromí a ne na trůně. Byla si vědoma své krásy a začala ji využívat. Ne naivně. Věděla přesně, co dělá. Flirtovala s muži, sváděla je, a pak je používala k tomu, co zrovna potřebovala. Pár hodin ticha, zapomnění, nebo jen pocit, že rozhoduje ona. Nemíchala do toho city. O lásku nestála. Nechtěla být ta, co čeká, až ji někdo vybere. Spíš chtěla být tou, která si vybírá. Využívala zájem, který vzbuzovala, a udávala si vlastní pravidla. Když chtěla alkohol, dostala ho. Když chtěla muže, získala ho. Byla tvrdá, někdy až chladná, ale nikdy ne krutá. Nešlo jí o bolest ani o manipulaci, jen o to mít aspoň v něčem kontrolu. Nechtěla patřit paláci, a už vůbec ne svému otci, který rozhodoval o všech a o všem. Její životní styl se ale doma nesetkával s pochopením. Zvlášť ne u jejího staršího bratra Farendalla. Ten ji sice chránil, ale neskrýval, co si o jejím chování myslí. Vadilo mu, když se vracela domů opilá. Nelíbilo se mu, jak rychle střídá společnost ani to, jak lehkovážně působí. Často se s ní hádal. Varoval ji, že si zahrává. Přesto ji nikdy neudal. Ani jedinkrát. Před otcem ji kryl, ačkoliv tím riskoval vlastní postavení. Měl ji rád. Možná ji nechápal, ale rozuměl tomu, proč se tak chová. Věděl, že Ciri nechce být jen princezna na vydání, figurka v otcově politické hře. A to, že byl jeho oblíbeným synem, neznamenalo, že zapomněl být také bratrem. Změna nastala nedávno. Při jedné ze zdánlivě obyčejných rodinných večeří, kdy se všichni, alespoň navenek, snažili zachovat klid a zdání harmonie, otec zcela klidným hlasem oznámil, že dohodl její zásnuby s princem z Luxarie. Ve vzduchu okamžitě zhoustlo napětí, které by se dalo krájet. Nikdo nic neřekl, ale všem u stolu bylo jasné, že tohle nebude rozhodnutí, které projde bez následků. Cirille okamžitě přešla chuť k jídlu. Odložila příbor a poprvé za dlouhou dobu se neudržela. Už to v sobě nedokázala dál dusit. Řekla nahlas, co si o tom myslí. Že je to nespravedlivé. Že není žádný kus masa, který se dá výhodně zaprodat, aby to přineslo politický prospěch. Hlas se jí netřásl. Mluvila klidně, ale pevně. A i když se jí matka snažila tiše uklidnit pohledem, Ciri se nezastavila. Otec se nezlobil. Ale ani nepovolil. Neohnul se. Jako vždy. Mluvil o povinnostech, o míru, o spojenectví. O tom, co je správné pro zemi, ne pro ni. A jako by to všechno nestačilo, ke konci už tak napjaté večeře oznámil další novinku, že se vyhlašuje nový ročník Selekce v Illei a že do ní Ciri poletí. Aby měla možnost poznat potenciálního budoucího manžela. Že by snad z té představy byla nadšená, když si balila své věci? To nikoliv.