Minulost:
Celeste se narodila králi a královně Shadebrooke, rodičům, kteří se poznali během Selekce. Její matka, Coraline, přijela na tuto událost, aby si užila nějaký čas mimo svou zem, ale především získala spojenectví, které jí pomohli se situací, právě u ní doma. V té době se její otec, James, pohyboval v paláci jako pracovník. Ačkoliv měl tehdy pouze pro podřadnou pozici, s Coraline si poměrně rychle padli do oka a rychle si začali rozumnět. Po návratu domů se postarali o to, aby byl její strýc potrestán za to, co provedl a trůn tak připadl Coraline, která se tohoto úkolu zhostila s velkou hrdostí. Brzy po jejím nástupu na trůn se s Jamesem vzali a jejich rodina byla kompletní. Z jejich lásky se narodila Celeste a oba rodiče ji milovali od jejího prvního nadechnutí a byli připraveni jí dát celý svět. O pár let později přišli na svět i její sourozenci, Thobias a Astoria, kteří se dočkali stejné lásky a péče jako ona. Stejně jako její otec, James, byla i Celeste sluneční elf, což znamenalo, že od útlého věku začala projevovat schopnosti, které byly typické pro tento druh. Jakmile to bylo možné, otec jí začal pomáhat její schopnosti nejen kontrolovat, ale také je rozvíjet. Věnoval jí hodiny tréninku, během nichž se učila využívat svou magii, která jí umožňovala manipulovat se světlem a energií. Zatímco otec se soustředil na magii a schopnosti, její matka, Coraline, měla jiný přístup. Byla odhodlaná, aby její dcera byla nejen silná v magii, ale i v boji. A tak se Celeste začala učit sebeobranu. Bohužel, tento druh tréninku pro ni nebyl tak přirozený. Celeste nenáviděla násilí a myšlenka, že by měla někomu ublížit, ji děsila. Bojování pro ni bylo cizí a nepříjemné, i když rozuměla, proč je to pro její matku tak důležité. Coraline věděla, že pokud by se něco stalo, Celeste musí umět nejen chránit sebe, ale i svou rodinu. A tak i přes odpor a těžkosti se Celeste snažila vydržet. Učila se, jak používat zbraň, jak reagovat v krizových situacích, i když to nebylo nikdy její silná stránka. Vnitřně se však stále více vzdalovala od násilí a přitom měla stále silnější pocit, že její matka nikdy plně nepochopí, proč pro ni není bojování tou správnou cestou. Když bylo Celeste 16 let, byla jako každý večer ve stájích, kde se starala o koně. V té době, kdy většina lidí byla již v paláci, si užívala tichý klid stáje. Bylo to místo, kde se cítila bezpečně, kde byla sama se zvířaty, které měla ráda. Bylo to její útočiště. Tentokrát však narazila na jednoho z strážců, který tam byl. Zpočátku to byl jen neškodný rozhovor, jako každý jiný, který vedla s náhodnými lidmi, kteří občas ve stáji byli. Chvíli si povídali a pro Celeste to byl příjemný okamžik, než se atmosféra začala měnit. Strážce začal být nepatřičně dotěrný. Pomalu se k ní přibližoval, jeho chování se stávalo stále více nepohodlné. Když začal sahat na její rameno a tvář, Celeste se instinktivně odtáhla. Cítila, že něco není v pořádku, že její pocit ohrožení je oprávněný. Pokusila se vyhnout dalšímu kontaktu, ale strážce jí zablokoval cestu a začal ji držet. Její protesty a námitky byly ignorovány a čím víc se bránila, tím silněji ji držel. Nakonec, když to přestalo být jen slovy a gesty a přeměnilo se to na něco daleko děsivějšího, Celeste věděla, že nemá šanci se ubránit. Byl silnější, neústupný. I když se bránila, nakonec, v naprostém šoku a bezmoci, její tělo přestalo reagovat. Srdce jí bilo jako o závod, ale neměla žádnou sílu se bránit. Když vše skončilo, byl pryč, aniž by řekl slovo. Zůstat tam, opuštěná a zlomená, bylo ještě horší než celá událost. Celeste ležela na zemi, ztracená, zcela zdecimovaná tím, co se právě stalo. Zůstala tam dlouho, její mysl stále zápasila s tím, co se dělo a co nemohla zastavit. Asi dvě hodiny po incidentu ji našel jeden ze zaměstnanců stáje, který měl za úkol zkontrolovat, zda jsou koně na svém místě. Teprve pak, kdy byla objevena, se začal odvíjet další znepokojivý proces, ale v srdci Celeste stále zůstávalo jedno, co ji děsilo nejvíc, že nikdy nebude schopná zapomenout na to, co se stalo a že její svět už nikdy nebude stejný. Po incidentu, který Celeste prožila, strážce okamžitě utekl, vědom si toho, že po tom, co udělal, ho čeká jen trest. Než se mu ale podařilo zmizet, narazil na jejího bratra Tobiase, který ho pořádně zmlátil. Později, když byl strážce po pár letech na útěku opět nalezen, byl jejím bratrem potrestán, ale Celeste nikdy nevěděla jak. Nikdy se ho na to nezeptala. I když věděla, že její bratr udělal, co bylo potřeba, její srdce se naplnilo výčitkami. Mladší bráška se musel vypořádat s něčím, co nikdy neměl řešit. Měla pocit, že ji v tomhle momentě nemohl nikdo ochránit. Od toho dne se Celeste změnila. Už nebyla ta veselá a otevřená dívka, jakou byla dřív. V sobě si uzavřela svět, stala se tichou a uzavřenou, jako by se sama od sebe odstřihla. Doteky od cizích lidí ji začaly děsit, obzvlášť doteky od mužů. Každý jejich přiblížení v ní vyvolávalo paniku, strach a vzpomínky na to, co se stalo. Celeste dlouho nebyla schopná o tom mluvit. Nechtěla. Bylo snazší zůstat v tichu, snažit se zapomenout, i když věděla, že to nikdy nebude možné. Trauma zůstalo s ní, tísnilo ji a její mysl proti němu bojovala. I když časem začala znovu vycházet mezi lidi, každý pokus o normální vztah se nevyhnutelně zhroutil. Jakmile se mělo stát něco víc, stahovala se zpět, uzavírala se do své staré schránky, která byla pevná a nedobytná. Nedokázala překonat to, co se stalo. Nebyla schopná odevzdat se někomu jinému, aniž by se jí v mysli neozvaly varovné signály. A přesto, jak se z toho nějak vzpamatovávala, zjistila, že největší útěchu nachází v pomoci těm, kteří prožili něco podobného. Pochopila, že její bolest a zkušenost mohou být nástrojem, jak změnit životy těch, kteří se potýkají s tím samým. Proto založila organizaci, která měla za cíl poskytovat útěchu, podporu a bezpečí pro oběti, které prožily podobná traumata. Místo, kde by lidé, kteří zažili nepochopitelné, našli sílu postavit se zpět na nohy a žít znovu, bez strachu. Organizace byla jejím způsobem, jak se postavit své vlastní minulosti a udělat něco pozitivního z té bezmocnosti, kterou prožila. Celeste věděla, že i když nikdy nezapomene, může pomoci ostatním najít cestu zpět k sobě. A to ji dalo smysl, který dlouho hledala. Když byla vyhlášena Selekce, Celeste si v ní viděla nejen příležitost, jak uniknout před pohledy plnými soucitu a lítosti, ale i možnost začít nový život. Život, kde by nemusela každý den čelit minulosti, kde by nebyla souzena za něco, co nemohla ovlivnit. Selekce byla její cestou pryč, pryč od bolesti, která ji stále sžírala, od vědomí, že její vlastní minulost ji může navždy definovat. Navíc, byla tu i jiná motivace. Celeste toužila poznat to místo, kde se kdysi zrodila láska jejích rodičů a snad, možná, i ona sama by mohla najít svůj vlastní příběh lásky. Lásku, která by ji vyléčila. I když si toho nikdy plně neuvědomovala, hluboko v srdci byla přesvědčená, že její vlastní právě nalezená láska by mohla být klíčem k tomu, aby se vymotala ze své minulosti, konečně se zbavila strachu a otevřela se něčemu novému. Selekce byla její šancí začít znovu, nejen jako princezna, ale i jako žena, která by mohla překonat vlastní stíny. Možná si dokonce začala myslet, že by mohla potkat někoho, kdo ji uvidí takovou, jaká skutečně je, silnou, nezávislou, schopnou se vzchopit i po nejtemnějších okamžicích. Toužila po někom, kdo by ji nemusel litovat, kdo by viděl její sílu, ne slabost.