Minulost:
Josette a Alec očekávali své první dítě právě v době, kdy v Luxarii propukla revoluce. Situace byla napjatá a nejistá. Nějakou dobu po popravě Alecova otce začal porod, který však skončil tragédií, dítě se narodilo mrtvé. Ztráta rodinu hluboce zasáhla, nejvíce ale Josette, která se po měsíce uzavřela do svého pokoje a stranila se dvora. Alec byl jediný koho k sobě víc pustila a spolu truchlili nad ztrátou jejich děťátka. Po dvou letech se rozhodli zkusit to znovu, ale i tentokrát těhotenství skončilo bolestně, Josette potratila. Další ztráta přinesla nové mlčení a smutek, který opět nejhůře zvládala Josette. Postupně se o dalším dítěti přestalo mluvit. Až nečekaně přišla zpráva, že je královna opět těhotná. Nikdo už ani nedoufal, nakonec to ale přeci jen vše dopadlo. První se narodila Gabrielle, vymodlené dítě, symbol naděje po letech bolesti. Krátce po ní přišla na svět i druhá princezna, Liliane. Trvalo ještě několik let, než se královská rodina rozrostla o třetí dceru, malou Beatrix. Se svými staršími sestrami si rozuměla téměř od začátku. Byly k ní vždy laskavé, ochranitelské a plné pochopení. Beatrix tak vyrůstala šťastná a milovaná, alespoň do svých šesti let. Už odmala milovala příběhy o dracích a nejraději trávila čas s otcem u jeho dračice, kterou naprosto zbožňovala. Jejím největším snem bylo mít jednoho dne vlastního draka. Ale ten sen se zhroutil. V jejích šesti letech jí narostli vílí křídla a poprvé se objevili její schopnosti. Místo radosti plakala, věděla, že jako víla nikdy nebude moci mít svého draka. Ačkoliv ji rodiče uklidňovali a přesvědčovali, že na tom není nic špatného, malá Beatrix měla hluboko uvnitř pocit, že svého otce zklamala, i když jí sám opakovaně dokazoval pravý opak. Čas plynul pomalu a Beatrix stále cítila smutek z toho, co se jí stalo. Vnímala to jako zradu, jako vlastní selhání. Začala si připadat nedostatečná. Její matka se jí snažila ukázat, že být vílou je dar. Učila ji ovládat schopnosti už od raného věku, ale Beatrix to nebavilo. Nedokázala si k tomu najít vztah. Pak přišla další rána. Jednoho dne jí sestra Liliane vyprávěla o divokých dracích, kteří prý žijí v lese a dokážou si vytvořit pouto s tím, kdo je hodný a čistého srdce. Beatrix tomu zprvu nevěřila, ale Liliane ji nakonec přesvědčila. A tak se devítiletá Beatrix vydala do lesa. Rychle se ztratila, ale pokračovala dál, oslepená svou touhou. Neuvědomila si, že žádní divocí draci neexistují. Nedošlo jí, že její sestra lhala. Byla jen naivním dítětem, které věřilo, že jí chce sestra pomoct splnit sen. Až po několika hodinách si začala uvědomovat, že to byla hloupost. Pokusila se najít cestu zpět, ale marně. Nakonec dorazila na známé místo, kam s matkou občas chodívaly. A právě tam ji po dalších hodinách matka našla. Okamžitě ji odvedla domů. Otec ji nejprve pevně objal, ale pak následovala výčitka. Oba rodiče byli rozzlobení a ptali se jí, co ji to napadlo. Beatrix chtěla říct pravdu, mohla to udělat. Chtěla vysvětlit, co jí sestra provedla, ale nakonec neřekla nic. Bála se, že by ji jen považovali za hloupé, důvěřivé dítě. A tak mlčela a v tichosti snášela jejich zklamání. Čas opět plynul a Beatrix rostla. Její sestry mezitím odešly studovat na akademii pro dračí jezdce a právě tehdy si začala všímat, jak moc se změnily, najednou byly jiné, vzdálenější. Cítila, že už k nim nepatří tak jako dřív. Jako by mezi nimi vyrostla neviditelná zeď a ona zůstala na její druhé straně, sama. Tenhle pocit vyloučení ji začal pomalu měnit. Uzavírala se do sebe a svou bolest i smutek začala skrývat hluboko uvnitř, nikomu je neukazovala. Ale právě tahle samota ji donutila podívat se pravdě do očí. Začala se smiřovat s tím, kým je. A poprvé se rozhodla, že s tím zkusí něco udělat. Začala na sobě pracovat, potichu, po svém. Postupem času se Beatrix přestala litovat. Rozhodla se, že když už se nemůže změnit, naučí se přijmout to, kým je. A právě tehdy začala naplno trénovat svou magii. Zpočátku to šlo pomalu, stále ji sžíralo vnitřní odmítnutí, ale každý další pokus ji posiloval. Cvičila sama, potají i s pomocí matky, ale hlavně s odhodláním, které do té doby nepoznala. S tím, jak se Beatrix učila ovládat svou magii, začínala se měnit i ona sama. Nejen silnější, ale i chladnější. Bolest, kterou v sobě tak dlouho nosila, jí nezmizela, jen se proměnila. Přestala toužit po přijetí. Začala toužit po kontrole, po respektu, po tom, aby už nikdy nebyla ta slabší. Zpočátku to byly jen drobnosti, drobná lež tu a tam, polopravda, která jí otevřela cestu, nebo úsměv, který použila jen jako masku. Rychle si uvědomila, že lidé často slyší to, co chtějí slyšet a že ona jim to dokáže dát. Začala být pozorná, poslouchala, sledovala. Naučila se číst v lidech, využívat jejich slabin. A čím víc toho uměla, tím míň cítila vinu. Už nechtěla být ta malá holčička s vílími křídly, která všem jen tiše ustupuje. Chtěla si brát, co jí patří. A byla připravená jít si za tím, jakkoliv. V době, kdy její sestry studovaly na akademii pro dračí jezdce, Beatrix trávila většinu času doma s rodiči nebo cestovala s nimi do jiných zemí, kde se její rodiče snažili vyjednat spojenectví. Otec jí často říkával, že se může cokoli pokazit kdykoliv a mít dobré spojence je vždy výhodné. Jedna z těchto cest vedla do Mory, kde Beatrix měla možnost poznat prince Liama. Zatímco rodiče jednali s jeho rodiči, oni dva trávili čas společně. Beatrix se mu začala pomalu vkrádat do přízně. Netrvalo dlouho, než začala zkoumat, jak přesně fungují vztahy a jak získat něčí důvěru a náklonnost, přesně tak, jak to potřebovala. Učila se na něm, jak manipulovat s jeho názory a chováním, jak ho nasměrovat tam, kam chtěla. A šlo jí to neskutečně dobře. Stali se přáteli, alespoň z jeho pohledu. Beatrix věděla, že to, co mezi nimi budují, je daleko víc. Byla si vědoma toho, jak důležité je pro ni mít v tomto světě nejen moc, ale i silné spojence a Liam byl ideální příležitost. Na začátku ji fascinovalo, jak snadno ho ovládá, ale jak trávili více času spolu, začala ho vnímat i jinak. Zjistila, že v něm je něco víc, než jen nástroj pro její plány. Nakonec si ho opravdu oblíbila. Díky jejich přátelství měla Beatrix povolené jezdit do Mory i poté, a ona toho využívala ve svůj prospěch. Občas tam létala, jak měla, ale občas se rozhodla prostě zmizet jinam. Vždy jí doprovázel strážce, ale ten byl tak omotaný kolem jejího prstu, že jí vždy vyšel vstříc. Když jí bylo sedmnáct, její cesta jednou zamířila do Crystalie. Tentokrát ale nevystupovala jako princezna, nýbrž jako obyčejná dívka, která si jen užívá výlet. A právě tady, mezi cizími lidmi, potkala chlapce, který byl ve stejném věku jako ona, River. Neřekla mu, kdo je. Neřekla mu ani své jméno, představila se mu jen jako Trixie. A právě v tom byla její svoboda. Bez titulu, bez očekávání, bez zátěže jejího původu. A to s ním bylo krásné. Postupně ho začala navštěvovat častěji a častěji, domu chodila vždy s novými výmluvami, že chce trávit čas s jediným „pravým kamarádem“. U něj se vymlouvala na přísné rodiče a jejich pravidla, která jí nedovolovala chodit tam, kam chtěla. Vysvětlovala mu, že má těžký život a že přesvědčit rodiče, aby jí dovolili vyjít ven, není snadné. A tak se ocitla v zábavě, která byla pro ni nová, svobodná a neomezená. Alkohol, cigarety, marihuana, díky němu vyzkoušela snad všechno. Ukázal jí, co to znamená být skutečně svobodná, bez pravidel a bez hranic. A ona si to užívala. S ním mohla být kýmkoli a dělat cokoli. Její vnitřní svědomí, které tak dlouho potlačovala, bylo na chvíli zticha. A co víc, začala mít pocit, že jí na ní opravdu záleží. Možná to byla ta nečekaná intimita, možná to byl skutečný zájem, ale Beatrix si poprvé v životě připadala jako někdo, kdo má pro druhé hodnotu, ne jen jako nástroj pro něčí plány. Ale právě to jí také děsilo. Čím víc si byla jistá tím, jak vážně to s ní ten chlapec myslí, tím víc se jí začala klást otázka, co to znamená pro ni. Pomalinku se zamilovávala, nebo alespoň k němu začínala mít skutečné city. A to bylo něco, s čím nikdy nepočítala. Když si uvědomila, jak moc jí to ovládá, rozhodla se to bez vysvětlení ukončit. Nemohla riskovat, že by se odevzdala něčemu, co bylo mimo její kontrolu. Lekla se, jak vážně to on myslel, ale nakonec možná víc sama sebe. Když byla oznámena selekce v Illei, Beatrix neváhala a rozhodla se, že se jí zúčastní. Co však Beatrix netušila bylo, že na tomto místě potká někoho, koho by tam rozhodně nečekala. Někoho, kdo byl součástí její minulosti, a koho si myslela, že už nikdy neuvidí.