Minulost:
Ava se narodila jako prvorozená dcera princezny Lydie z Luxarie a prince Minata z Hyrule. Narodila se na začátku listopadu. Po všem, čím si její matka s otcem prošli, to, že čekali právě ji, bylo pro ně ten největší dar. A samotné narození doslova zázrak. Jelikož její matka toužila zanechat odkaz svého rodu Le Feu, pojmenovala ji Avadelia. Prostředního jména se chopil její otec, který ji pojmenoval po své matce, bývalé královně Hyrule. Hned po narození bylo jasné, že Ava fyzicky nese více z hyrulské strany. Její rysy připomínaly Minata. Oproti matce a později i mladší sestře Ava nezískala rasu po své matce. Zdědila rasu assimilián, stejně jako její otec. Od počátku to znamenalo, že žádnou magii nemá v sobě. Nic, co by v ní samo od sebe proudilo. Její otec jí vysvětloval, že assimiliáni mohou energii čerpat z vnějších zdrojů. Například z magických předmětů, nebo živých bytostí. On sám to celý život dokazoval tím, že veškerou sílu získával ze svého magického náramku. Učil ji, že to není slabost, ale jiný druh síly, který vyžaduje rozum a disciplínu. Výchova Avy byla přísná, ale pevná. Oba rodiče si byli vědomi toho, v jakém světě jejich dcera vyrůstá. Lydie chtěla, aby byla silná, samostatná a připravená obstát ve světě, který neodpouští slabost. Od chvíle, kdy Ava dokázala pořádně udržet meč v ruce, začala ji matka učit základům boje, sebeobrany a strategie. Žádné výjimky. Když ostatní děti spaly, Ava stála na cvičišti. Ne proto, že by musela, ale protože chtěla. Těžké tréninky byly jejím světem, meč jejím spojencem. V matčiných očích viděla respekt jen tehdy, když podala výkon a to ji vždy motivovalo. O pár let později se narodila její mladší sestra. Pro Avu to byl zásadní moment. Od začátku v sobě nesla ochranářský vztah, a i když ji později škádlila a provokovala, nikdy by nedopustila, aby jí někdo ublížil. Vztah mezi sestrami byl vyvážený. Byla v něm láska, rivalita, loajalita. Ava brala svou roli starší sestry vážně, přestože ji nikdy nevyjadřovala okázale. Většinu svého dospívání strávila Ava jako studentka akademie, kterou její matka založila v Hyrule ještě před jejím narozením. Proto není sovu, že určité věci jako princezna zcela nepochytila. Akademie byla celkem náročná, hlavně co se týkalo jí. Přestože byla dcerou ředitelky, nikdo jí nic neusnadnil. Naopak. Očekávání byla vyšší. Mnozí ji zpochybňovali kvůli jejímu původu, kvůli rase, kvůli tomu, že neměla svou magii. Ava na to ale reagovala tvrdou disciplínou a výkony, které si nikdo nemohl dovolit přehlížet. V prostředí, kde se prosazovali dračí jezdci a magicky nadaní jedinci, si vybojovala místo díky vlastnímu tělu, rychlosti a důvtipu. Už jako dítě pochopila, že musí být silnější, než se od ní očekává. Že pokud nebude mít v sobě magii, musí být o krok rychlejší, úder přesnější a mysl pevnější. Jak rostla, její potřeba nezávislosti a sebeurčení sílila. V období puberty se Ava začala vymezovat. Sice dál cvičila a zlepšovala se, ale večer, když akademie utichla, její energie se přelila jiným směrem. Často se vytrácela z koleje, spolu s několika přáteli se potulovala po nočních ulicích nebo vyhledávala kluby, kde hrála hlasitá hudba a kde nebyly otázky. Porušovala večerky a školní pravidla. Nešlo o rebelii z nenávisti. Spíš o potřebu cítit se svobodně, dýchat mimo předepsaný režim. Její rodiče o těchto výletech věděli víc, než si Ava myslela. Reakce byly různorodé. Od kárání po zákazy. Ale Ava nikdy nepochybovala o tom, že ji milují stejně jako její mladší sestru. I když se zlobili, chápala, že jejich tvrdost vychází z obav. Oba dobře věděli, že svět může být nebezpečný, a jejich největším strachem bylo, že by o ni mohli přijít kvůli chybě nebo slabosti, které by se dalo předejít. Ačkoliv Ava sama nikdy neměla vlastního draka, k těmto tvorům chovala hluboký respekt. Zvláštní vztah měla s Antaraxem, černým drakem své matky. I když si s ním nerozuměla jazykem magie, cítila jeho přítomnost a ochranu. Antarax obě dcery Lydie chránil, jako by byly jeho vlastní. A Ava to nikdy nezpochybňovala. Když slyšela jeho těžký dech nebo viděla, jak se jeho stín plazí nad střechami, vždy cítila zvláštní klid. Nikdy nebyla jeho jezdkyní, ale věděla, že kdyby šlo o život, Antarax by ji vždy chránil. Flirtování a povyražení brala Ava nejdřív jako hru. Ve světle klubů a nočních večerů hledala krátkodobou zábavu a obvykle nemusela příliš usilovat o to, aby dostala, co chtěla. Její krása a exotický původ přitahovaly především turisty a cizince, s nimiž neměla hlubší citové vazby. Většinou to byly vztahy jen na jednu noc. Tato etapa skončila, když do jejího života vstoupil Isaac. Student akademie z Ercany a hlavně dračí jezdec. Byl vysoký, atletický muž s tmavými vlasy a ocelově šedýma očima, který ji dokázal pokaždé vytočit. Jejich vztah začal soupeřením a neustálými střety, ale z napětí postupně vykrystalizovala vášeň, která se po několika společných nocích změnila v lásku. V nebezpečnou lásku. Která však neměla úplně konec, jako z pohadky. Na akademii bylo zvykem, že poslední ročník vždy na tři dny odejde do lesa, kde musí složit poslední zkoušku, aby se mohl stát právoplatným dračím jezdcem. A to právě čekalo Isaacovu třídu. Též bylo i zvykem, že předposlední ročník je bude doprovázet a bude jim zcela k dispozici a popřípadě si i něco vemou do budoucna a třeba se i něco přiučí. Každý rok se daná zkouška měnila. Ale jedno pravidlo se nikdy neměnilo. Zkouška musel jezdec podstoupit bez draka. A tahle se odehrávala zrovna blízko močálu, které dřív pobývali démoni, které před časem z močálu vyhladili. Nebo spíše většinu. Ten den si Ava pamatovala dokonale. Pamatovala, jak jeden z chlapců se vyklopýtal z křoví. Ruku měl přitisknutou na krku. Mezi prsty mu stékala krev a něco chrlal než se pak sesunul na zem jako pytel brambor. Na místě byl mrtvý. Během pár sekund se rozpoutalo šílené peklo. Všude byl křik, krev. Někdo se snažil bojovat, jiní bránit. Ti, co si na to netroufli se dali na útěk a ti co zůstali? Bojovali, aby ostatním dali náskok. Byli to jatka. Ava sama se snažila bránit své spolužáky. Ruce měla zbrocené krví svým přátel. Ale snažila se dostat odsud, co nejvíce spolužáků. Ač neměla nijak moc extra silu stejně se snažila i přes zranění, co utrpěla vydržet, co nejdéle. Možná i do doby, dokud by to nezjistila jejich matka a nepřiletěla jim na pomoct. A to nejhorší bylo i to vědomí, že mezi těmi studenty, co tu s ní byli byla i její mladší sestra. Byl tu i člověk, kterého milovala. Bojoval, aby všechny chránil. Bojoval po jejím boku. Stejně jako pár jeho spolužáku z jeho ročníku. Ač byli vyčerpaný. Tak se řady demónů tenčily. Ale radost nebyla na místě. Ne, když Isaaca přímo před Avadeliiny očima probodly. Pamatovala si křik jeho jména, který se dostal z jejích úst. Taky na chvíli, kdy se jeho bezvládné tělo dopadlo do její naruče. Stejně jako moment, kdy jí do ucha vydechl s posledním dechem její jméno. Než jeho srdce přestalo bít. Ava byla v šoku. V tranzu. Držela ho pevně. Nehodlala ho pustil. Jenže ti, co tam byli s ní měli jiné plány. Vyrvali Isaaca z jejího sevření. Načež jí přehodili přes rameno a dali se na útěk a jeho tělo tam nechali. Poté, to bylo všechno jak v mlze. Letka jejich matky je objevila na mýtině, která byla několik kilometrů od daného místa, kde je démoni napadli. Ze dvou tříd z obou ročníků vyvázla jen hrstka. Včetně Avy a její sestry. Ava si pamatovala kdo to udělal nebyl démon. Byl to muž v černé kapy, která mu zahalila obličej. Ta bytost se tam zčista jasna zjevila a pak zmizela. Beze stopy. Stejně jako Isaacovo tělo, které se nenašlo. Jediné, co po něm zbylo byl jeho meč, který si Ava nechala. Tenhle incident otřásl Hyrule. Jejich matka byla naštvaná . Snažila se dopátrat, co se stalo, když ta oblast byla zajištěna. Dokonce to i bylo důvodem hádek mezi ní a jejich otcem. Kdy spolu několik měsíců nepromluvily. Doma bylo dusno. Minato se snažil vyšetřoval s pomocí královny Hyrule jeho sestry Usagi a tím byl více času v paláci, než na Akademii. Ava se od té doby změnila. Uzavřela se do sebe. Před lidmi kolem sebe. S nikým moc nepromluvila. Nikomu neřekla, co se v ní bije. Ani to, že tam umřel člověk, kterého milovala. Držela jazyk za zuby a utápěla se ve skleničkách alkoholu a trénincích. Dokuď nechodila úplně vyčerpaná spát. Často se vytrácela ze své země. Cestovala. Aby nemyslela na to, co se stalo. Proto možná i měla čest s korunním princem Valdorie. Kdyby věděla, kdo to přesně je nenechala by to zajít tak daleko jak to zašlo. Během líbání a osahávání v zadních uličkách podniku se k ni doklopýtala její opilá spolužačka a nad šokem z celé té situace, co se odehrávala mezi ní a tím blonďákem vyhrkla celé její jméno. Ten nejvíce divný moment nastal, když se pak od ní prudce odtáhl. Jeho tvář se zkřivila do zhnusen eé grimasy a pak si to odkráčel pryč. A jí tam nechal. V uličce polosvlečenou. Až po pár měsích se dozvěděla, kdo to byl. Rozhodně nečekala, že se setká se synem někoho, kdo patřil do minulosti její matky. Jak, ale šel čas dál naučila se pracovat s bolestí a ztrátou. Využila jí jako svoji sílu. I po ukončení ročníku zůstávala v akademii. Proto nebylo divu, když zaslechla, jak její matka a otec řeší další ročník Selekce v Illei. A že tam určitě poletí její sestřenice z Luxarie a taky její sestřenice tady z Hyrule. A jelikož jí rodiče vyprávěli, co se dělo během prvního ročníku. Tak se Ava rozhodla tam jen taky. Jen jako pojistka, kdyby se to tam zase vyvrbilo.