Minulost:
Apollo, kterému ale všichni odjakživa říkají hlavně Will, přišel na svět tři roky po svých starších sestrách, dvojčatech, jejichž energie dokázala naplnit celý dům. Jeho rodiče se seznámili během Selekce a i když to tehdy možná vypadalo jen na pomíjivý okamžik, z jejich setkání se postupně zrodilo přátelství a z něj časem láska. Will ten příběh slyšel nesčetněkrát, matka o něm vyprávěla s jiskrou v očích, pokaždé trochu jinak, ale vždycky s láskou. Ačkoliv by ho možná podle očekávání měly zajímat jiné věci, tahle část rodinné historie ho fascinovala. Dětství po boku jeho sester a jejich sestřenice bylo živé, radostné a plné dobrodružství. Společně tvořili nerozlučnou čtveřici, která si vždy našla způsob, jak zabavit sebe i ostatní. Mimo tuto blízkou skupinku měl Will ještě další bratrance a sestřenici ze strany strýce Diega, ale s těmi si nikdy nevytvořil tak silné pouto. Vídat se s nimi bylo spíš výjimečné než pravidelné a tak k nim nikdy nezískal ten stejný vztah. To ale neznamenalo, že by měl ke vzdálenějším příbuzným chladný vztah. Will miloval celou svou rodinu, bez výjimky. Každého člena, když s některými netrávil tolik času, stále byli součástí celku, který pro něj znamenal bezpečí, jistotu a lásku. Navíc později s nimi naopak začal trávit čas více, ale to až později. Byli nerozluční, každý jiný, ale společně tvořili pevné pouto, které nic neotřáslo. A právě to bylo pro Willa vždycky to nejdůležitější. Jak jeho sestry dospívaly, začaly se víc věnovat studiu a rozvíjely své vlastní zájmy. Zatímco ony trávily hodiny v knihách nebo na přednáškách, Will čím dál víc utíkal k moři. Pláž se stala jeho útočištěm, moře jeho druhým domovem. Byla v něm hluboká, těžko popsatelná potřeba cítit pod nohama písek a slaný vítr ve vlasech. Voda ho přitahovala s neodolatelnou silou, jako by byla jeho součástí a také že byla. Když byl pryč příliš dlouho, cítil, že mu něco chybí. Moře nebylo jen místo, kam chodil odpočívat. Bylo to místo, kde mohl být sám sebou. Už od malička v něm dřímala touha objevovat svět. Cestování ho fascinovalo, stejně jako kdysi jeho otce, který jako mladý podnikal dobrodružné výpravy a sbíral zážitky, o kterých doma s úsměvem vyprávěl. Will ty příběhy hltal, představoval si daleké země, přístavy plné lodí, cizí jazyky a neznámé chutě. Chtěl to zažít na vlastní kůži, jenže jeho rodiče, ačkoliv chápali jeho touhy, nebyli připraveni ho pustit do světa tak brzy. Přišlo jim to nebezpečné, zvlášť po tom čeho byli svědky na Selekci. Will ale neustával, čím víc slyšel „ne“, tím víc o tom mluvil. Nakonec mu nabídli kompromis, pokud chce víc svobody a poznání, může častěji navštěvovat svého strýce Diega. A on s tím ochotně souhlasil, Ercana pro něj brzy přestala být jen místem návštěv, stala se jeho druhým domovem. Právě tam se postupně víc sblížil se svým bratrancem Eliem. Zatímco dřív si byli spíš vzdálení, teď mezi nimi vznikalo přátelství, které se opíralo o společné zážitky, tajemství a smích. Trávil s ním i jeho sestrou hodně času, ale přece jen, Elie byl ten, s kým si rozuměl nejvíc a nejenom protože byli oba kluci. Byl to právě Elie, kdo Willa zatáhl na jeho první plážový večírek, místo, kde se dalo tančit naboso v písku, pít z plastových kelímků a poslouchat hudbu, která zněla až do rána. A právě s Eliem zažil Will i své první opití. Bylo mu tehdy jen čtrnáct. V tu chvíli se to zdálo jako ten největší životní krok, opojení svobodou, dospělostí a smíchem, který nebral konce. Ráno už to tak slavné nebylo. Bolest hlavy, žaludek na vodě a výčitky mu připomněly, že dospívání má i svou drsnou stránku. Jak šel čas, přišel i okamžik, kdy Will začal objevovat svět vztahů. Zjistil, že mu vlastně ani nezáleží na tom, jestli randí s dívkou, nebo s chlapcem. Pro něj bylo důležité, aby si s daným člověkem rozuměl, aby tam byla chemie, porozumění, vzájemná zvědavost. Ne že by se hned s každým vyspal, to ne. Ale randění ho bavilo. Bavilo ho poznávat lidi, jejich pohled na svět a zároveň objevovat sám sebe. Byl zvídavý a otevřený. Vztahy pro něj nebyly jen o lásce nebo touze, byly to cesty, které ho formovaly a pomáhaly mu chápat, kým je. Zrovna se vrátil z jedné ze svých delších návštěv v Ercaně, stále ještě s hlavou plnou moře, večerů u ohně a rozhovorů s Eliem, když doma něco ucítil. Ne hned, ale brzy, atmosféra byla jiná. Jeho sestra se usmívala, ale bylo to jiného, jako by došlo k nějaké změně. Její pohled se občas na chvíli ztratil někde v dálce, jako by hledala odpovědi, které ani ona sama neznala. A pak se to dozvěděl, že se rozešla se svým přítelem. Nevěděl, co se přesně stalo. Nikdo mu nic neřekl a ona už vůbec ne. Ale Will byl vnímavý, nešlo si nevšimnout, že za tím koncem se skrývá něco víc než jen obyčejné „už si nerozumíme“. Cítil, že se v ní odehrává něco hlubokého, možná bolestného. Neptal se, nenaléhal, jen věřil, že kdyby chtěla, svěřila by se. A tak jen tiše čekal, snad s nadějí, že jednoho dne se jí bude chtít mluvit. Ale dny plynuly a ona mlčela. Co ho zraňovalo nejvíc, nebylo to, že nevěděl, ale bylo to poznání, že jeho druhá sestra zřejmě věděla. Vždycky chápal, že mezi nimi existuje pouto, jaké on sám nikdy nebude moci plně sdílet. Přesto si myslel, že jsou trojice, nerozlučná, pevná a vyrovnaná a najednou měl pocit, že stojí stranou. Jako by byl jen přívěškem k jejich světu, do kterého se tentokrát nevešel. To poznání ho zabolelo víc, než by si chtěl přiznat. Nebylo to žárlivost, bylo to zklamání. Pocit, že nebyl dost blízko, že nestačil. Poprvé měl dojem, že mezi nimi vznikla propast, tichá, nepojmenovaná, ale skutečná. A on udělal přesně to co uměl nejlépe, dusil ten pocit v sobě a nedovolil aby vzešel na povrch, přesto ho nesl v sobě ještě dlouho a asi ještě dlouho bude. A pak přišla zpráva, která v celé rodině rozvířila tichou vlnu napětí, chystala se nová Selekce. Pro některé to byla jen společenská událost, pro jiné vzpomínka na minulost. Pro Willa a jeho sestry to ale bylo něco víc. Chtěli být u toho, chtěli to zažít, vidět vše na vlastní oči, nejen kvůli zvědavosti, ale i kvůli příběhům, které slyšeli celý život. Jenže jejich nadšení narazilo na první překážku. Rodiče jejich žádost zamítli, rozhodně, možná až příliš rychle. Po tom, co se stalo na Tribunálu, se báli co by se jejich dětem mohlo stát. Ale Will i jeho sestry měli v sobě zarputilost, kterou rozhodně nepodědili náhodou a nevzdali se. Takticky a s rozvahou o Selekci mluvili pokaždé, když se naskytla příležitost. Někdy vážně, jindy jen tak mimochodem. Přemlouvali, přesvědčovali, připomínali a čím déle to trvalo, tím víc bylo vidět, že jejich rodiče začínají váhat. A nakonec souhlasili. Will si ten okamžik pamatoval přesně. Zavřené dveře jeho pokoje, otevřený kufr na posteli a srdce, které mu tlouklo rychleji než obvykle. Cítil nervozitu, samozřejmě, ale byla to ta dobrá nervozita. Ta, která přichází, když se člověk vydává na cestu, o které ví, že bude důležitá, která možná se všechno změní. Možná jen něco málo, ale jisté bylo jedno, těšil se. Upřímně, celým srdcem. A tentokrát měl pocit, že stojí ve správnou chvíli na správném místě.