Minulost:
Alexej se narodil do královské rodiny Valdorie – země stínů, moci a nesmrtelné krve. Jeho matka – tehdy ještě lidská královna – se rozhodla nechat se proměnit, když byl Alexej malý chlapec. Rozhodla se dobrovolně. Z lásky. Ale i to mělo svou cenu. Alexej si pamatuje večery před její proměnou. Mluvil s ní šeptem pod přikrývkami, cítil její ruce ve svých vlasech. A pak... přišlo ticho. Když se proměnila, změnilo se i něco v ní. Na nějaký čas se vzdálila svým dětem, ne proto, že by je nemilovala, ale protože se bála. Sama sebe. Svého nového těla, nových pudů, které si ještě neuměla zkrotit. Malý Alexej to nechápal. Jen věděl, že se jeho máma dívá jinak. A že ho její nepřítomnost bolela víc než jakákoli rána.
V těch dnech se stal ochráncem své mladší sestry Aliny. Jejich pouto se prohloubilo, stalo se pevnějším než kámen. Slíbil si, že jí nikdy nedovolí cítit se tak ztracená, jak se tehdy cítil on.
Jejich dětství bylo na poměry korunní rodiny téměř poklidné, ale zároveň plné nároků. Valdorie nikdy nebyla zemí pro slabé. Rodiče, nyní oba upíři, věděli, že jejich lidské děti budou muset být silnější než ostatní. Učili je boji, strategii, historii, obranné magii i přežití mezi rasami.
A pak přišla láska.
Byla lidská, krásná, jemná. Poprvé se s ní políbil v zahradách pod letním měsícem. Věřil, že je to osud. Smál se s ní. Sdílel s ní sny. A nakonec jí dal i sebe, celé tělo, celou důvěru, celé srdce. Byl si jistý, že si ji jednoho dne vezme, že se stane jeho královnou, bez ohledu na krev, která koluje v jeho žilách.
Jenže svět se změnil. Rodiče jeho ho a Alinu vzali na cestu po království. Tam byli přepadeni. Stará nenávist rebelů k jejich rodině kvůli smrti padlé královny, jeho babičky, znovu vzplála.
Byl zraněný. Smrtelně. A jeho rodiče, kteří kdysi volili nesmrtelnost ze svobodné vůle, teď neměli na vybranou. Aby ho zachránili, proměnili ho v upíra. On sám si to nevybral. Nevěděl jak je na tom Alina, kterou se snažil bránit dokud nepadnul.
Alexej se probudil jiný. Se zrakem jako břitva. S tichem v hrudi, kde kdysi bilo srdce. S chutí, která ho děsila. Když se vrátil domů, utíkal za jedinou jistotou, za svou dívkou. Věřil, že to pochopí. Že ho bude milovat, i když se změnil. Že ho udrží na světle. Místo toho ho přivítal křik. „Se zrůdou nikdy nebudu!“
To byly její poslední slova, než od něj utekla, zhnusená, vyděšená, zlomená.

Nezastavil ji. Neprosil. Jen stál v chladném dešti, navždy si zapamatoval výraz v jejích očích.
Od té chvíle už nikomu neukázal celé své srdce. Ani ženě, ani příteli.
Tři roky od proměny se učí být tím, čím ho svět donutil být. Někdy mu to jde. A někdy rozmlátí celý pokoj nebo pije z něčího hrdla až příliš.