Minulost:
V jednom městečku žila žena, jejíž jméno se lidé báli vyslovit. Mysleli si o ní, že je zakletá a na tom faktu je utvrdilo, když podle všech svedla jednoho mladého muže, který byl vždycky dobrák odkosti. Vlastně to nebyla tak úplná pravda, ale svou temnou stránku skryl před světem a byla jenom jeho. Tedy do chvíle kdy se nestřetli dohromady. Začal se jí vybarvovat tak stejně jako ona jemu. Věřil jí a za nedlouho se štěstím oznamovali, že čekají miminko. Ale vše se zvrtlo, když se dozvěděl, že dítě nepatří jemu a že ho jeho láska zradila. Měl chuť jí zabít. Mučit jí tak dlouho dokud ho nebude prosit, aby jí ušetřil a konečně jí zabil, ale neudělal to. Neměl celé srdce z ledovce, protože ten jeden kus roztál. Neodkázal by ublížit bezmocnému miminku, které nic neudělalo. Odpřísáhl si, že udělá všechno proto, aby nikdy nezjistil kdo je jeho matka a už vůbec to kdo je jeho pravým otcem. A tak ještě před porodem malého Sebastiana měl jeho nevlastní otec přání. Chtěl, aby dostal příjmení jako má on. Nikdo to nechápal, ale on věděl proč to dělá. Moc dobře si byl vědom toho co dělá. Když se pak vrátil jeho syn i s jeho matkou domů byl to hřejivý pocit, který však na sobě nechtěl nechat znát a tak zachoval kamennou tvář. Nechal Sebastianovou matku ho uložit a pak jí odtáhl do lesíka se slovy, že jí něco chce ukázat. Ještě před tím než jí čapl jí zavázal oči s vysvětlením, že jde o překvapení. Nechal jí stát uprostřed lesa a kousek poodstoupil. Z přihrádky, kterou u sebe měl vytáhl pistol, kterou na ní namířil. Vřela v něm všecka krev a bez jakékoliv lítosti vystřelil. Ženino bezmocné tělo padlo k zemi bez známek života. Nechal jí v lese v menší jámě, na kterou dal trochu listí. Moc se neobtěžoval dělat něco více, protože bylo více než jasné, že než by jí někdo našel, jí sežere zvěř. Druhý den byl velice zarmoucený. Řekl, že Sebastianova matka zemřela na vážnou nemoc, kterou už nějaký čas trpěla. Dost lidem se to nezdálo, ale nějak mu věřili. A od té doby začal Sebastianovi tvrdý život. Jeho otec se znal s mafiánskou rodinou a chtěl aby byl jedním z nich. Byl na něj už od malička tvrdý a žádné slzy v jejich domě nechtěl ani vydět. Bral to jako slabost a tak pokud se na Sebastianové tváři objevila jen jedna jediná čekal ho trest, který závisel na otcově náladě. Někdy to byl neskutečně náročný trénink až do bodu, kdy se doopravdy nemohl skoro ani pohnout, jindy to byl spánek venku na studené trávě jen ve spodním prádle a někdy ani to ne, občas ho taky jako trest nutil chodit bosíma nohama po rozpálených uhlících se slovy, že pokud chce být jednou jako on nesmí projevit jedinou známku bolesti, pálení. Aby se to vzalo na pravou míru Sebastiano nikdy nebyl jako ostatní děti, neměl dětství. Už od mala se k němu jeho otech choval jako k plnoletému, a zároveň se mu zakázal scházet s kýmkoliv kromě přátel z jeho strany, protože se bál toho, aby se kvůli někomu nevzdal toho co ho celý život učí. Sebastiano od svého otce pochopil, že jsou city svině. Nikdy sice nepoznal kým byla jeho matka a vlastně o ní nic neslyšel, protože o ní nikdo nechtěl mluvit, ale bral to tak, že musela jeho otci udělat něco hodně zlého. Možná i on byl lehce zmanipulovaný, když mu hlavou proudili myšlenky toho, že nikdy nechce potkat lásku, bolest, štěstí ani smutek. Naučil se vytěsnit své emoce pryč a být chladným jako led. Ale došlo mu, že tak by nikam nepochodil a tak se se svým otcem učil jak nahodit přetvařku tak aby jí nikdo, nikdy neprokouknul. A šlo mu to docela hladce. Tedy ne nějak moc v praxi, ale podle jeho otce v tom byl docela dobrý. Když byl o něco starší zaplatím mu jeho otec soukromou výuku sebeobrany a střelby s jedními z nejlepších učitelů v okolí. Prachy byli jeho dost velkou záležitostí. A výhružky taky. Časem na sobě Seb začal pracovat i sám od sebe. Začal pravidelně cvičit, ačkoliv před tím cvičení nikdy nijak rád neměl. A když říká neměl tak opravdu neměl. V jednu chvíli by se dalo říct že ho naprosto nenáviděl, protože v ty momenty nenáviděl i svého otce, protože po něm cvičení vyžadoval. A tenhle pokrok mu vykouzlil úsměv na tváři. Ačkoliv mu v té době bylo pouhých jedenáct, choval se na daleko více roční dítě, díky tomu jakou výchovu měl. Jednoho rána když si šel zaběhat okolo sebe ucítil podivnou atmosféru. Něco jako magii. Jako kdyby se na jeho tělo přivázal neviditelný provaz a začal ho někam vést. Byl jako bez smyslů a šel tam jako zblázněný. Došel k již už nějaký čas vyhaslé sopce, která nebyla ani nijak vysoká. Když se postavil na její "půdu" ozářilo ho zlatavé světlo, které vycházelo z té sopky. Něco mu napovídalo ať neváhá a jde tam. A to taky udělal. Nebyla nijak vysoká a vyhaslá láva ze které se stal tvrdý podklad byl poměrně nízko. Opatrně po jedné straně slezl a hledal zdroj světla. Najednou to uviděl. Bylo tam vejce. Obří vejce, které mělo šupiny a černou skořápku. A bylo ozářeno onem zlatým světlem, které bylo i na něm. Čím blíže se přibližoval tím více se mu zdálo, že světlo sílí a snaží se ho oslepit. Nakonec k vejci došel s přivřenými očima. Jakmile se ho dotkl bylo zvláštní. Jakoby bylo studené, ale zároveň teplé. Z toho doteku mu naskočila husina ale zároveň cítil pocit tepla. A vejce samotné bylo ale docela trpké. Rozhodně nebylo hladké jako třeba slepičí, už jen kvůli šupinám. Nakonec si řekl, že vejce odnese. Když ho vzal do rukou škobrtnul dozadu ale kupodivu zůstal stát na nohou. Nezdálo se to ale bylo doopravdy docela těžké. A pak si všiml, že za ním je žebřík. Nevěděl jestli byl doopravdy tak blbý a neviděl žebřík po kterém mohl slézt a nebo se tam objevil záhadně teď. Jakmile se dostal z vyhaslé sopky ven, pochopil, že musí zpět, ale zároveň aby všichni viděli dračí vejce. No bylo to dost zvláštní. Přece jen v jeho okolí nikdy žádného draka neviděl. V tom momentě ho nenapadlo nic lepšího, než vzít svou mikinu a vejce ní přikrýt. Asi to bylo zvláštní, možná více než to, ale nic lepšího ho nenapadlo. Pořád se dalo říct, že to byl poměrně malý kluk. A na tohle zrovna ho nikdo nikdy nepřipravil. Když ho doma otec uviděl i s vejcem vypadal dost vyděšeně a naštvaně zároveň. Začal řvát, že udělal chybu ve výchově, že se z něj stane zrůda, že to nikdy neměl brát do rukou. Nikdy ho ještě tak vytočeného neviděl, ale na druhou stranu v něm taky začal proudit vztek. Bylo to poprvé co na někoho zvýšil hlas a věděl, že to bude mít následky ale stálo mu to za to. Nakonec zjistil, že pojede na rok ke svému strýci a tam uvidí to co ještě nikdy. Sebastiano nevěděl co si pod tím představit, ale i tak si vzal pár svých věcí a cesta mohla začít. Ze začátku vše bylo dobré. Jeho strýc byl poměrně starší muž s plno elánu, který se zdal býti dost milým. Seb s ním vycházel a dost si ho oblíbil. Zjistil, že má draka a taky mu pomáhal s tím aby se malý dráček vylíhnul. Trvalo to pár týdnů ale jednoho dne se to stalo. Probudil se a skořápka byla napůl. Vyloženě. Začalo mu tlouct srdce, protože dráče nikde neviděl. Vše se uklidnilo, když uviděl, že leží vedle něj schoulený do klubíčka. Byl roztomilý a neskutečně malinký. Seb ho vzal opatrně do rukou a v ten moment jakoby se k němu a malému dráčeti přidělali pouta. Pojmenoval do Diaval, protože mu to k němu neskutečně sedělo. Ale po vylíhnutí Diavala se jeho strýc ukázal v horším světle. Dával mu zdrcující tréninky, které někdy trvali i několik hodin, nutil ho každé ráno a večer povinně meditovat, na což se stejně po čase vykašlal, a dalších několik věcí. Vysvětloval mu teoreii letu, protože věděl, že za tu dobu co u něj bude Diaval nedostane velikost, která je k tomuto potřebná. Ale ta myšlenka se změnila. Jeho otec napsal vzkaz, že dokud se nenaučí létat nesmí se vrátit domů. A tak si Riccardo musel zvyknout na jiný režim. Jakmile oslavil své patnácté narozeniny dostalo se mu povolení chodit mezi lidi. Diaval byl jeho druhé já, které ho chránilo všude možně. Vstoupil do baru, a jelikož měl jiné myšlenkové pochody, než jeho vrstevníci dost lehce nahodil přetvařku a lži o svém věku. Poprvé ochutnal alkohol, který mu zachutnal natolik, že ho potřeboval více a více. Ochutnal své první cigarety, které dostal od holky, která byla první s kterou něco měl. A od ní začal mít více a více psychopatické myšlenky. Přes den se učil létat na Diavalovi a v noci chodil do baru. Oblíbil si ženskou ale i mužskou společnost jak jen v baru tak i v posteli. Byl dost ulítlý na mučení, což se dost vykreslovalo. A to i na jeho drakovi. A ne ve smyslu, že by Diavala mučil ale víte jak se říká jaký pán takový pes.. teda spíše drak. Tady to platilo naprosto přesně. Časem se Riccardo naučil na Diavalovi létat přímo ukázkově a to byla vstupenka domů. Konečně po několika létech. Jeho otec když ho uviděl.. nevěděl moc co si myslí, ale poznal na něm že je rád. Minimálně částečně ano. Ukázal svému otci všechny jeho dovednosti a on popravdě žasnul. Věděl o svém synovi, že je zručný, chytrý a na svůj věk vůbec nevypadá a ani se tak nechová, ale nikdy v něm neviděl tak moc sebe jako v ten moment. Dokonce ačkoliv to nějaký čas trvalo si dokázal docela oblíbit Diavala. Ten byl vůči němu ze začátku dost obezřetná a šlo vidět, že chrání svého pána, ale když viděl že je všechno v pořádku, trochu povolil. Vlastně na prosby Sebastiana docela dost. Jakmile Sebastiano dosáhl dospělosti, a to né psychické, ale fyzické, rozhodl se, že chce aby s tím vším něco udělal. Byl dost dobrým přítelem Lucasem, ale neřadil se mezi ty nejlepší. Doopravdy byl na žebříčku poměrně nízko, ačkoliv on ho měl určitě na příčku na před. Dozvěděl se, že jeho syn má zajít za jeho synem. Pokud by ho zaujal mohl by s ním něco vymyslet. Z toho byl Sebastiano dost nervózní. O mafiánském princi toho věděl hodně, možná více než měl a měl z něho ohromný respekt a to ho ještě nikdy na živo nepotkal. A když ho měl potkat bylo to dost stresující. Ale nechtěl dát stresu nějaké místo v tom co se bude dít. Bylo to jen na něj, Diavalovi a jeho zkušenosti, u kterých mohl jedině doufat, že ho nezklamou. Jeho snaha zapůsobit byla nakonec docela úspěšná. Ale jenom docela. Nikdo nebyl spokojený na všech deset a vše se protáhlo splň úkol a vše může být tvoje. Tedy ne vše ale to o co v ten moment tak stál. Tedy ne že by nestál o více, ale o víc mu v tu chvíli nešlo. Jeho úkol byl ohledně zabíjení. V té době měli problém s nějakým člověkem a on se ho měl zbavit. Ale zcela bez Diavala. To ho docela flustrovalo, ale vzpoměl si, že dost velkou část svého výcviku byl bez něj.. Ale nebyl to jediný úkol ačkoliv jej zvládl. Bylo jich více a když je postupně ale všechny dokázal překonat vzali ho k sobě. První z něj nechtěli nic velkého, protože pořád se z něj mohl stát kdokoliv. Zrádce. Jakmile byl příjmut do "rodiny" ačkoliv právoplatně nebyl, byl obeznámen se všemi pravidly. Musel uznat, že v místnosti planul hodně velký respekt a nikdo skoro ani nedutal. Žasnul nad tím jak někdo může být tak moc respektovaný všemi. A po nějaké době se z něj stal zabiják. Nájemný zabiják. A šlo vidět že ho to baví. Byl psychopat.. ano. Ale naplňovalo ho to. Zároveň se nenáviděl, protože na jednu stranu věděl co je zač. Na tu druhou měl všechno. Na jeho druhé straně břehu byl Diaval, jeho otec, jeho jakási kariéra a dost dalších věcí. Kdyby to odtrhnul ztratil by všechno. A stejně už nebylo cesty zpět. Byl v tom tak namočený a naučený, že by se k tomu stejně vrátil, protože už bylo moc pozdě na uvědomění si, že to není správně.. Čas plynul a on zjistil, že se má dostat do Illéy s dalšími pár lidmi včetně jeho šéfa, Lorenza upřesněně. Mohla to být šance se na někom znova pořádně vyřádit, ale zároveň to chtělo dost psychického klidu před cestou k čemu mu dopomohlo pár panáků. Věděl, že to bude hodně o přetvařování a jediná chybička by mu mohla být osudná, což opravdu nechtěl...