Minulost:
Rafaelův původ byl odjakživa zahalen tajemstvím. Své rodiče nikdy nepoznal, jméno mu bylo dáno až v sirotčinci, na jehož prahu jej vychovatelé našli a kde strávil v podstatě celé své dětství a dospívání. Ne, že by se nenašli lidé, kteří by neměli zájem o zdravého chlapce, jenž by mohl zaplnit prázdné místo v jejich neúplných rodinách, ale nikdy jim toto nadšení příliš dlouho nevydrželo. Rafael totiž nepatřil mezi ty andílky, kteří by sekali latinu a poslouchali na slovo. Často se s ostatními v sirotčinci pral, ničil věci druhých a tak podobně. Prostě nebyl by den, kdy by neskončil v nějakém průšvihu. Některé ženy se s nadějí domnívaly, že chlapci pomůže pobyt v domě plném lásky, které mu byly ochotné společně se svými partnery poskytnout. Chvíli se vždy zdálo, že to mělo ten kýžený efekt. Rafael se pokaždé “polepšil”, minimálně tedy nedělal tak velké problémy, ale stačilo pouze jedno špatné slovo ze strany jeho opatrovníků a veškerý pokrok byl tentam. Většinou se vrátil k chování, které u něj bylo v sirotčinci na denním pořádku, někdy jej dokonce i stupňoval, až ho nakonec šoupnuli zpátky. Nikdo, kdo kdy měl s tímto hochem čest, se vlastně ani nedivil, když se Rafael vypracoval od problémového dítěte až k záznamu v rejstříku. Bylo mu tehdy čerstvých 15 let, když byl tehdy chycen. Za své činy, mezi které patřilo například kradení či agresivní chování, skončil na dva roky ve výchovném ústavu. Pobyt tam mu však příliš nepomohl, nestal se díky němu zázračně ukázkovým obyvatelem, který s chutí vykonává dobro, kam jen přijde. Pokud Rafael něco nechtěl, nikdo jej k tomu nedonutil a protože ani v pasťáku nebyl z vlastní vůle, nehodlal druhým udělat tu radost svým polepšením. Opět tak snadno spadnul do onoho toxického životního stylu, tentokrát však ale nebyl sám. Během pobytu v ústavu se seznámil se stejně starým klukem, rozuměli si a stali se přáteli do takové míry, jaké toho byli schopni. Společně pili, užívali si, kradli a podváděli. Cokoliv, co se jenom blížilo ke slovu špatnost, pravděpodobně udělali. Tato jejich kriminální idylka však neměla dlouhého trvání, Rafaelův kamarád po jedné bláznivé noci zemřel na předávkování, což Rafaela z těchto eskapád velmi rychle vyléčilo. V ten den se rozhodl kompletně změnit svůj život, zmizet z jejich malého města a začít nanovo. Nenapadlo jej nic jiného, než nastoupit do armády. Dobře věděl, že tam si jeho minulosti nebudou všímat a zároveň měl naději, že by díky tomuto životu mohl konečně najít řád. Pracoval na sobě tvrdě a dařilo se mu. Po dlouhých hodinách dřiny se nikdy nedostavila lítost nad tímto rozhodnutím, spíš spokojenost nad nově nalezeným posláním. Bohužel, co čert nechtěl, po několika letech služby byl Rafael zraněn v boji, naštěstí nic, co by mu bránilo v budoucí kariéře, ale stejně to bylo natolik vážné, aby ho postavili na pár měsíců mimo službu, dokud se ze svého zranění plně nezotaví. A v tu dobu se to stalo. Rafael se sice zotavil po fyzické stránce poměrně rychle, ale psychická dělala jeho doktorovi starost. On však jeho rad zase tolik nedbal, večery trávil v lihu a nazýval to svou terapií. Jeden večer se však lišil od jiného, v baru se setkal s nádhernou ženou, se kterou si okamžitě padli do noty. Jeho opilá mysl nezpozorovala nic zvláštního, stoprocentně ne to, že tajemná nebyla člověkem. Z noci své přeměny si v podstatě nic nepamatuje, jako by si jeho mozek prošel zkratem. V jeden okamžik spolu šli najít vhodné místo pro nějaké povyražení a v ten další ho probudila v zapadlém rohu postranní uličky za klubem neodbytná chuť na krev. Pudy v něm tehdy převládly nad rozumem a jeho první obětí se stal pár, který si toto místo vybral k podobnému účelu jako před pár hodinami pravděpodobně on sám. Nakonec se mu podařilo snad naprostým zázrakem dostat zpět do bytu ještě před svítáním. Pokud by se ho někdo na noc jeho přeměny zeptal, nebyl by schopný kloudně odpovědět na žádnou z položených otázek.
Díky své přeměně musel odejít z armády a opět kompletně změnit styl svého života. Postupně objevil zákoutí světa, se kterým se jako obyčejný člověk zrovna nesetkával, a pomalu se s občasnou pomocí od ostatních smiřoval s vlastním osudem. Dokonce po jedné špinavé práci pro čaroděje získal i sluneční prsten, který bral jako svůj nejcennější majetek. Kdyby jej nevlastnil, trvalo by stokrát delší dobu dát se do jakéhosi pořádku alespoň natolik, aby dokázal skutečně fungovat, tentokrát jako upír. Jak své schopnosti z armády, tak ty upírské se rozhodl využít pro kariéru bounty huntera. Nejenže mu poskytovala peníze, ale také příležitost, kdy mohl bez větších potíží vypít tolik krve, kolik si jeho hrdlo ráčilo. Někdy mu chyběl jeho lidský život, ale neměnil by. Stalo se vlastně naprostou náhodou, že se dostal do služeb princezny Sofie. Během vánočních svátků se potuloval po náměstí před palácem, protože z dobrého zdroje zaslechl, že by se zde mohl objevit jeden ním hledaný člověk. Královská rodina hodlala tradičně popřát svým poddaným, když se to stalo. Davem se ozvala rána a princ se náhle zlomil v pase, po něm něco podobného následovalo i krále. V Rafaelovi se automaticky vzbudil výcvik z armády - eliminovat nepřítele. Chytil jako v transu jednoho z útočníků a zneškodnil jej, naštěstí v sobě našel tolik soudnosti, aby ho nezabil. Z vděčnosti za tento čin mu bylo nabídnuto postavení strážce princezny, které po pár dnech rozmýšlení přijal.