Minulost:
Dne 16.2. se v malé Japonské vesničce Širakawa-gó rozezněli zvony na znamení narození děťátka. A taky tomu tak bylo. Mladému páru, Haruko Kawasaki a Akenu Nakamuraovi, se narodila nádherná dceruška. Oba si jí už na první pohled zamilovali. Dali jí jméno Kasumi. Už od malička byla hrozně hodná a nikdy nic moc nechtěla. Byla jiná. Skromnější. Kasumi vyrůstala obklopena zelení a celkovou přírodou, která jejich vesničku obklopovala. Přece jen byli v horách. Její matka, Haruko, byla známá svou krásou, laskavostí a schopností léčit. Ale málokomu řekla, že je víla, aby mohla žít s obyčejným řemeslníkem, mužem, který si získal její srdce. Ale čeho se trochu obávali bylo to, že i jejich malá, nádherná dceruška magii zdědí. Báli se toho, že by jí mohli najít lovci a zabít jí. Byl to jejich největší strach. Vycítit magii je poměrně lehké a mohli by tak ohrozit mnoho dalších bytostí. A to nebylo nic co by chtěli. Ale to byla věc, kterou nedokázali ovlivnit jak oni tak ani nikdo jiný. Když Kasumi byla větší začala si dost rozumnět s dcerkou, která bydlela vedle nich. Byla to velmi miloučká dívka jménem Nyoko. Jednoho dne však Kasumi přiběhla s pláčem. Cítila všechnu bolest, kterou Nyoko v sobě nesla i přesto, že jí to neříkala. Nyoko ale měla Kasumi ráda. Říkala si, že je to velmi empatická dívka a nepřipadalo jí to nijak divné. Spíše bylo pravdou, že Kasumi obdivovala. Jakmile se blížili její šesté narozeniny, její rodiče byli dost zvědaví. V den jejich šestých narozenin se měli objevit její křídla. A taky, že se objevili. Byli nádherné a do fialovo-růžova. Její matka jí učila jak je nechat zmizet a jak je naopak vyvolat. A to kupodivu docela rychle pochopila. Mimo svých křídel dostala k narozeninám ještě jeden dárek od svého otce. Byli to sluchátka, které jí pomáhali nevnímat ostatní. Bylo to chytré a jí to dokázalo dost pomoct. Nějaký čas plynul a blížilo se to k Kasumi sedmím narozeninám. Do jejich vesnice přišla nějaká starší paní. Říkala, že se jmenuje Sori a že je potulnou léčitelkou. Ale pravda byla někde jinde. Doopravdy to byla lovkyně, což její matka díky bohu poznala dost rychle. A možná i díky tomu, že Kasumi se nedokázala moc ovládat. Haruko rychle přemýšlela co dělat, protože nechtěla svou dcerku ohrozit. Následně jí řekla, že si udělá výlet do hlavního města za svými známými, u kterých nějaký čas pobyde, aby je poznala. A kupodivu Kasumi i souhlasila. Popravdě.. ani moc nechtěla stěžovat situaci. Nějak prostě tušila, že si to její rodina přeje. A pro ně by udělala cokoliv. A tak už se jako opravdu maličká vydala s kamarádem jejího otce na vlak. Ten se jí snažil utišit, že vše bude dobré a z ničeho nemusí mít strach. Jenomže jí stačilo cítit strach z něj a věděla, že to nebude dobrý. Cesta vlakem byla poměrně tichá i přes všechnu snahu o konverzaci. Ale Kasumi nereagovala. Nechtěla. Věděla, že slova jsou cenná a nechtěla jimi plýtvat. Když dorazili na zastávku, už tam na ní její známý čekali. Kamarád od jejího otce se omluvil, že se musí vrátit a tak zůstala na pospas lidem, které vůbec neznala. Jakmile k nim došla věnovali jí hřejivý úsměv, který pohladí kohokoliv na duši. Největší úsměv dostala však od starší dámy, která se opírala o hůl. Pochopila, že to nejspíše bude její babička. Vedle ní pak stál mladší pár, možná o trošinku mladší, než byli její rodiče. ,,Vy musíte být má babička," usmála se a podívala se na stařenku, která jemně přikývla. ,,A vy má teta se strýcem," řekla k mladšímu páru. Když dojeli k jejich domu byla ohromena. Byl o dost větší, než ten jejich. Přece jen se dostala z malé horské vesničky do docela rušného města, ještě ke všemu hlavnímu. Čas plynul a ona objevila vůni knih. Často bývala v knihovně, což se stalo jejím útočištěm. Snažila se nemyslet na to, že vůbec neví jak to s jejím domovem bude a že nikde teď nemá pevnou půdu pod nohama. Jeden den jí její teta oznámila, že je velmi chytrá a tak jí přihlásila na dost vyhlášenou školu. Moc se jí to ze začátku nelíbilo, ale kdyby tam nešla nikdy by nezjistila jak moc jí bude zajímat politika, kterou se později rozhodla dále studovat. Když její babička zemřela byla to dost zdrcující zpráva, přinášející otázku ve vzduchu spojenou s jejími rodiči. A taky s Nyoko. Hrozně ráda by věděla co se s nimi stalo, kde vlastně jsou a proč za nimi nemůže. A od té doby se začali dost hádat. Měla své vlastní názory na věci, které většinu hádek způsobovali. Ale fakt, že už byla skoro dospělá a o svých rodičích skoro deset let nic nevěděla byl frustrující. Jediné co měla byla fotka v rámečku na jejím nočním stolku. A to co se s nimi stalo si mohla jenom domýšlet. Jakmile měla dostudované, nějaký čas pracovala v kavárně. Chtěla si vydělat své vlastní peníze aby si mohla dovolit vlastní byt. A ačkoliv jí její teta peníze nabízela nikdy by to nebrala jako něco svého. A sice to peníze byli dost vydřené, ale stálo to za to. Mohla si dovolit menší byteček, který pro ní ale byl dostatečný. A pak začala její práce v diplomacii. Chtěla se stát diplomatkou v paláci. Prvních pár měsíců byla pomocnice staršího a zkušenějšího diplomata, který už však měl nějaká ta léta za sebou. Vše se jí nakonec ukázalo v nejlepším světle a ona se na svou pozici vyhrabala. Ne všechno jde lehce a ani tohle nebyla procházka růžovou zahradou. Dokázala zaujat svou chytrostí, ale i milou povahou. A hlavně i tím, že věděla jak s lidmi komunikovat díky svému daru, který ne vždy jako dar nazývala. Ale v tomto případě to bylo možná cennější, než obyčejná chytrost. Toto byla komunikace, empatie a vše co potřebovala. I když to občas mohlo psychicky dost bolet a být vysilující. A jestli má mít ještě nějaké přání tak je to jedině to, aby mohla zjistit jestli její rodiče jsou stále na živu. Před nedávnem zjistila, že se má vydat do Illéy, kvůli Selekci. Tedy spíše kvůli politice. Přece jen tam bude mnoho zahraničních zemí a ona by mohla alespoň zkusit domluvit nějaké svazky s určitými zeměmi. Byl fakt, že ještě před odjezdem si sepsala ty, které by doopravdy potřebovala oslovit a zkusit z nimi alespoň minimálně jednat.. a tak tedy vzhůru do Illéy. Tedy, ne že by stokrát nadšeně...