Minulost:
Narodil se do rodiny správce nižšího šlechtice, jako třetí syn a neměl špatné dětství. Otec spravoval panství, chlapce si nevšímal a matka se starala o chod domu a sourozence. On tak většinu času trávil venku s přáteli nebo se sem tam učil, aby udržel představy rodičů o synovi, co jednou něco dokáže a kterým se mohou chlubit. Moc to ale nepotřeboval, studium měl na háku a nemusel se učit, aby splnil očekávání jeho učitelů. Jak stárl, samozřejmě hledal dobrodružství. A to v Berlíně, kde v té době docházel na univerzitu nebylo vůbec těžké. Začal navštěvovat pověstné večírky, občas smočil své tenké prstíky v alkoholu nebo hazardu a užíval si nevázaný noční život. Na jednom rozverném večírku potkal nádhernou dámu s bledou tváří a očima jako studny a možná to bylo jejím hypnotickým pohledem nebo spoustou alkoholu, ale propadl jí. Felixovi bylo 21 když mu upírka opojená jeho krví okořeněnou trochou opia a spoustou alkoholu po nevázané noci plné vyměňování krve a jiných tělních tekutin ¨omylem¨ zlomila vaz. A tak se znovu probudil, jako stvoření temnot. Nějakou dobu žil s ženou, a snažil se balancovat mezi svým starým životem a tím co nyní byl, ale ukázalo se, že ona byla asi tak podobně zkušená jako on. Dostudoval, naučil se, co mohl od svojí stvořitelky, která si mezitím nejspíš vysnila společnou budoucnost. Na památku si vzal prsten její denní prsten, jako odškodné za jeho zlomený vaz a zmizel. Nějakou dobu ještě držel kontakt s rodinou a nechával se podporovat, ale i to brzy ztratilo smysl. Jeho starší bratři prosperovali a dědictví titulu otce nemělo smysl pro někoho kdo zamrzl v sotva dospělém věku. Kontakt přerušil, nechat poslat zprávu, že zemřel při plavbě do Ameriky. Pár desítek let žil v různých společenstvích upírů a učil se ovládat svoje schopnosti a chuť po krvi, no ukázalo se, že pletky a sváry upířích rodin nebyli nic pro něj. Brzy se přejedl stejných míst, rutiny a vztahu chtivých upírek, a tak se rozhodl žít sám a cestovat. Felix bloumal dlouhé roky světem, pozoroval z příšeří velké události, které měnili svět, protloukal se stíny. Byl v mnoha zemích, byl jako tichá myška, a tak dokázal fungovat bez povšimnutí policie či různých lovců. Často byl zván do různých domů a udělal si mocné přátele. I nepřátele, ale těch bylo vždy míň, nebyl konfliktním typem a rád se držel od rvaček a svárů, které nebyli jeho problémem. Ne že by neuměl bojovat, ale stál si za tím, že zbytečný boj je jen plýtvání energie. Možná díky tomu přežil tak dlouho, jednoduše zůstával nestranným, s nikým se nepřel, s nikým nesouhlasil. Prožil války, někdy se účastnil za ty dobré, někdy se postavil za ty špatné, vlastně, co se mu tak nějak hodilo, po těch letech mu morální a politické otázky byly jedno, a tak se klaněl na tu stranu, která mu v tu chvíli přišla zajímavější. Měl různá povolání, studoval různé školy, několikrát se oženil a když přišel čas jeho drahých, také je pohřbil. Často měnil jména, až skončil u svého křestního jména a příjmení Polidori, podle spisovatele jeho oblíbeného díla. Prožil vše, co mohl a jeho možnosti potenciální zábavy se začaly tenčit. Už nebylo, co objevovat, jako by se svět kolem něj začal zplošťovat, dokud z něj nebyla jen pustá planina. Jeho rodina byla kompletně rozprášená, a tak vzdálená, že už nemělo smysl je hledat, vydávat se za vzdáleného bratrance z pátého kolene, co je chtěl poznat. Milostné pletky ho nebavily a nepotkal toho pravého či pravou, se kterým by byl ochotný trávit svou věčnost. Za ty roky získal spoustu peněz, ale už nebylo za co utrácet, všechno měl. Neměl děti, ani jím proměněné upíry, kteří by mu dělaly společnost, vždy si dával pozor, aby neudělal stejnou chybu jako byl on a když za ním přišel nějaký nebožák toužící po prokletém daru, jen se mu tiše vysmál. Možná z nudy se přihlásil ke královským ochráncům, kde byl později přidělen princezně Meike. Byla to puberťačka, která z něj měla asi podobnou radost, jako on z ní. Ale princezna měla něco do sebe, a Felixovo chladné srdce k ní přilnulo, i když by to nečekal. Zapomněl, jak složité bylo být teenager a možná mu každodenní přítomnost hnědovlasého uzlíku emocí zase rozproudila jeho krev. Prožil s ní i její prvně zlomené srdíčko. Princezna plakala a byla k neutěšený a starého upíra nenapadlo nic lepšího než děvče zaměstnat. Nebylo pro něj lehké vžít se do její situace a už vůbec přemýšlet na její úrovni, ale postavil se k tomu s odvahou, a tak stoický, do té doby nehorázně vážný muž, který mnohé dny vypadal jako mrtvola, která pouze občas líně mrkla začala sršet hloupými vtipy. „Anička se narodila bez rukou. Ťuk,ťuk. Kdo tam? No Anička asi těžko,“. Sblížil se s princeznou a stal se nejen jejím ochráncem, ale i spojencem a dobrým přítelem.