Minulost:
Její rodiče Charlotte a Gideon se jako málokdo z královských rodin vzali z lásky. Nebyla to sice žádná láska na první pohled, ale byli pro sebe navzájem jako spřízněné duše. Díky právě této lásce přišel na svět nejdříve chlapec, který dostal jméno Azriel. Pár let se pak věnovali jen jemu a dlouho se nesly i fámy, že královna už další děti mít nemůže. Tyto řeči ale umlkly po tom, co se královskému páru narodila dívenka, kterou pojmenovali Coraline. Na rozdíl od bratra, který byl vzhledem podobný spíše matce, Coraline vypadala přesně jako otec – zrzavé vlasy a stejné modré oči. Brzy na to se narodila další dívenka, Pennellaphe, a rodina se tak rozrostla o dalšího člena. Od útlého dětství učili Coraline rozpoznávat, co je dobré a co je naopak špatné, ale s přibývajícími roky bylo čím dál jasnější, že to s ní nebude jednoduché. Už jako malá byla divoká a nenechala si do ničeho mluvit. Místo aby byla na hodině etikety, utíkala z paláce a zkoumala jeho okolí. Namísto lekcí tance tajně sledovala strážce při trénincích a dělala vše, co se od ní neočekávalo. I přes to, jak často kvůli tomu dostávala vynadáno, nikdy s tím nepřestala. Co jí ale opravdu bavilo, byly diplomatické cesty, na které s rodiči jezdila, byť jako malá jen jako tichý doprovod. Jednou z těchto cest byla návštěva sousední země Lysandry, kde se osobně setkala s princeznou Anabelou. Anabela byla o něco starší než Coraline a Coraline ji velmi obdivovala, sledovala ji při trénincích a toužila se stát stejně silnou a odvážnou. Několikrát měla dokonce příležitost trénovat po jejím boku a právě tehdy mezi nimi vzniklo zvláštní pouto. Jejich otcové si brzy všimli, jak silné přátelství mezi děvčaty vzniklo a napadlo je, že by z nich mohly být parabatai, vzácní spojenci mezi lovci stínů, kteří spolu sdílí téměř neporušitelné pouto. Jelikož byly ze sousedních zemí, rozhodlo se, že to tak skutečně bude. Začaly spolu intenzivně trénovat a ve chvíli, kdy bylo Coraline deset let, bylo jejich pouto stvrzeno potřebnou runou. Měl to být významný krok nejen pro ně, ale i pro posílení spojenectví mezi jejich zeměmi. Ovšem svět není jen místem dobra a radosti, a jedna zlá věc se brzy přihodila i rodině Coraline. Pár týdnů po jejích třináctých narozeninách došlo k neštěstí, nehoda, při které přišli o život oba její rodiče. Celá země truchlila, protože Charlotte a Gideon byli nejen skvělými rodiči, ale i panovníky, které lid miloval. Trůn měl připadnout jejímu bratrovi Azrielovi, ale ten byl příliš mladý a nezkušený na to, aby mohl vést království. Místo něj tedy na trůn usedl jejich strýc, který měl panovat do chvíle, kdy princ Azriel dosáhne věku a schopností potřebných k vládnutí. Zpočátku se zdálo, že strýc plní svou roli spravedlivě, ale brzy začal dělat všechno po svém a odklánět se od principů, které zavedli zesnulí panovníci. Coraline, která už tehdy začínala chápat více než její sourozenci, si všimla, že se situace v zemi zhoršuje. Ačkoli byla stále mladá, vnímala narůstající nespokojenost mezi obyvateli a věděla, že strýc jejich království nevede správným směrem. Měla určitá podezření, které se ale v tu dobu zdáli být směšné i jí samotné. Strýc je velmi brzy začal držet zkrátka, nesměli opouštět palác a zakázal jí i návštěvy sousední země, tím i její kamarádku. Nebylo to ale jediné, čím byla starší tím víc se jí toho zakazovalo. Ovšem od mládí byla stále stejná a tím pádem si stále nenechala říkat co smí a nesmí dělat. Proto byla vzpurná, jasně dávala najevo nesouhlas a v pozdějším věku začala z paláce i utíkat. Bez Anabel ale začala zanedbávat tréninky, místo toho si začala nacházet zábavu jinde. Začala být ve věku kdy chtěla objevovat kým vlastně je, utíkala ven kde poznávala lidi. Pak se z obyčejného poznávání stali večírky, ke kterým se brzy přidal alkohol a jízda pomalu začala. Brzy přišla na to že nedělá mezi lidmi rozdíli, jednoduše se jí líbily ženy i muži, jediné na čem jí v tomhle ohledu záleželo aby si nějak rozumněli. Strýci se to samozřejmě nelíbilo, pořád jí říkal co si tak o ní pomyslí lidi a nebo že je to pro ní nebezpečné, jí to bylo ale jedno. Přeci by se dokázala ubránit kdyby jí něco hrozilo, no ale brzy zjistila jak se mýlí. Během jednoho večírku se seznámila s mladíkem, který jí rozhodně přitahoval. Pár tanců, pár skleniček alkoholu a už s ním mířila někam, kde měli mít soukromí. Ovšem on nebyl tak obyčejný jak si myslela a místo aby si soukromí užili í napadl. Měl větší sílu než si kdy u někoho dokázala představit a dal jí opravdu zabrat. Byla sice poraněná a pořádně zmordovaná, nakonec se jí ho ale povedlo dostat a zlikvidovat. Když jí v paláci ošetřovali její zranění, měla pocit jako kdyby ve strýcově výrazu zahlédla vztek a zklamání, ale přikládala to tomu že se jí to jen zdálo díky zranění hlavy. O pár dní později ho ale zaslechla jak mluvil se svou ženou, které říkal že by bylo nejlepší kdyby ona a její sourozenci zmizeli ze světa stejně jako jejich rodiče, ale že to už není tak lehké. Pochopila že to neměla slyšet, ale taky velmi rychle pochopila že je ona, ale i její sourozenci v nebezpečí. Vše svým sourozencům samozřejmě řekla, ovšem muselo to zůstat mezi nimi. To že se jich chce zbavit, ale možná i to že smrt rodičů nebyla jen pouhá nehoda. Začala pak znovu cvičit, nechtěla aby se opakovala ta chvíle kdy málem zemřela protože nebyla dost silná, ale taky z důvodů aby mohla bránit své sourozence. Její výlety sice nepřestali, večírky byli stále náplní osamnělých nocí, stejně jako hledání společnosti na noc, ovšem už si dávala sakra pozor s kým si chtěla vyjít. Když byla vyhlášena Selekce, uvědomila si že přišel čas kdy a hlavně kde může sehnat spojence. Strýc je pustit nechtěl, ale argumen že tam jede někdo z každé země a kdyby nejeli i oni tak by to bylo divné nakonec vzal. Jen neposlal jen je, ale i své vlastní děti. Otázkou jen je, zda jen proto aby je hlídali a nebo aby hledali vlastní spojence.