Minulost:
Claudia se narodila jako vymodlené dítě páru upírů, kteří se o vlastního potomka bez větší úspěchů snažili již řadu let. Nemohli být šťastnější, když konečně přišla na světě a oba jí od jejího prvního nádechu vytrvale snášeli modré z nebe. Žádné dítě by si nemohlo přát lepší rodiče. Bohužel však nic netrvá věčně a Claudia se tragicky stala kolem tří let sirotkem. Její rodiče zabil vůdce místní skupinky rebelů, který zároveň nesl titul lovce nadpřirozena. Její rodiče mu nic neprovedli, vlastně je ani neznal, ale na tom nezáleželo. Byli upíři, tudíž rasa v jeho očích nutná k vyhlazení. Na malou dívenku v domě narazil vlastně čirou náhodou, když se do něj po vraždě vkradl, aby sebral nějakou kořist. Claudii od vlastní záhuby nakonec zachránil pouze ten fakt, že sama byla člověkem. Lovec dostal ten osudný večer zlověstný nápad - vzít dítě upírů a vychovat jej v jejich budoucí zkázu. A tak se i stalo. Dívka vyrůstala obklopena lovci, učila se od nich způsoby, jak jiné rasy zneškodnit, a jako houba nasávala všechna jejich slova. Proč by taky ne? Nic jiného stejně nikdy nepoznala. Jejím jediným kontaktem s okolním světem bylo zapadlé baletní studio na kraji nejbližšího města, kam pravidelně od svých šesti let docházela. Musela s určitým tréninkem začít co možná nejdříve a kam jinam poslat malou holčičku, než právě na balet. O rok později se k baletním lekcím přidala také gymnastika.
Dívčina nenávist byla v průběhu let ještě posílena příběhem, který jí její opatrovník, vrah jejích rodičů, naservíroval pod nos, když byla o pár roků starší, aby skutečně dokázala pochopit jeho závažnost, a tedy že její rodiče, jeho dobré kamarády, zabil krvelačný upír dříve, než je stihl zachránit. Claudia tuto lež za celý její dosavadní život nezpochybnila. Proč by jí o něčem takovém lhal? Každý den proto úporně cvičila, aby se stala lepší a lepší, poháněna myšlenkou na sladkou pomstu. V deseti ovládala zbraně jako někteří dvakrát tak starší, protáhnout se dovedla i tou nejmenší skulinou a vycítit magii ji nedělalo problém. V podstatě jedinou věcí, která ji dělila od prvotřídního lovce, byl fakt, že s ní žádný démon nechtěl uzavřít pouto, jak tomu u nich říkali. Kvůli tomu jí nikdy skutečně nedovolili být součástí honů, ač proti tomu protestovala sebevíc. Vždy jí pouze posílali jako návnadu, kvůli čemuž Claudia nakonec přišla o život. I když ne tak úplně, díky prodělané přeměně nebyla naprosto mrtvá, ztratila však vše, co dosud znala. Ale to bych předbíhala. Ona osudná mise se jí tehdy zdála být jednoduchou prácičkou, dostat pár upírů z bodu A do bodu B, kde by na ně čekala skupina lovců. Nic, co by už nedělala. Neměla sice radost, že zase nebude k ničemu připuštěna, ale jako dobrý voják poslechla rozkaz. Bohužel se však situace zvrtla a Claudia se nikdy do bodu B společně s upíry nedostala. Ostatní po ní ale nepátrali, smrt se v jejich řadách občas prostě stala. Překvapivě jediným člověkem, který se po dívce šel alespoň podívat, byl právě její opatrovník. Ač to Claudii nikdy neřekl, po těch letech ji opravdu začal vnímat jako vlastní dceru a chtěl její smrt mít černou na bílém, aby naivně nedoufal v návrat. Stav, ve kterém ale dívku nakonec nalezl, byl pro něj snad horší zprávou, než kdyby opravdu zemřela. Odtrhl ji tenkrát z krku nějakého nebožáka s úmyslem ukončit její trápení, ale nakonec to nedokázal. Claudia si z toho dne pamatovala pouze málo, nejprominentněji však to, jak jí její opatrovník znechuceným tónem zakazuje se kdykoliv vrátit zpět. Z deliria procitla až o pár dní později, na sobě pouze zlomek toho, s čím na misi vyrážela, ale na ruce se jí zároveň objevilo něco, co do té doby nevlastnila - sluneční prsten.
Roky po přeměně byly pro Claudii krušnými časy, jednou se naivně pokusila o návrat, ale ihned jí bylo bolestivě připomenuto, že není vítaná. Nakonec jí nohy zanesly na jediné místa, které znala. Do baletního studia v nedalekém městě. Věděla, že majitelka studia byla čarodějka, jejich skupina s ní měla uzavřenou dohodu, kvůli které tam dívka mohla chodit. Naštěstí se jí zde dostalo více pochopení, než by si zasloužila, a s její pomocí se Claudia postupně dokázala relativně vyrovnat se svou novou identitou. Trvalo jí to ale opravdu dlouho a s něčím se nesmířila do dnešních dní. Balet byl v tom období pro ni útěchou, používala jej k tomu, aby na chvíli zapomněla na trápení, které cítila. Díky svému talentu a pomoci druhých se dostala na pódia divadel. Nic jí za tak dlouhou dobu nepřinášelo takovou radost jako vystupování před širokou veřejností.
Její pokrok byl však rázem ten tam, když se v jejím životě opět objevil její bývalý opatrovník s nabídkou, že se opět bude moci vrátit mezi své, nehledě na to, kým momentálně byla, když se přihlásí do Selekce. Roky, které v jejich blízkosti nestrávila, produktivně využili k tomu, aby se konečně spojili s rebely v blízkosti paláce. Potřebovali však k zvýšení nadějí na úspěch někoho uvnitř, nejlépe s kontaktem na královskou rodinu a tehdy si vzpomněli na ideální osobu, která s podobně nebezpečnými úkoly měla už zkušenost. A Claudia, zaslepena touhou po návratu domů, jejich nabídku přijala.