Carmen se narodila mladému zamilovanému páru v časných ranních hodinách nového roku. Touto dvojicí nebyl nikdo jiný než druhorozený syn královské rodiny vládnoucí Ercaně a jeho žena. Dalo by se říct, že už samotné její narození předpovědělo, jakým směrem se jednou bude její život ubírat. Vztah jejích rodičů byl totiž od počátku značně kontroverzní a velmi často se objevoval na titulních stranách bulvárních plátků, kde si čtenáři mohli přečíst, co Antonio a Gabriela provedli tentokrát. Korunu tomu nasadil okamžik, kdy se ve svých čerstvých 17 letech nechali tajně sezdat. Podle tehdejších zpráv to bylo možné jen proto, že se dotyčný úředník bál člena královské rodiny odmítnout, protože nechtěl přijít o své místo. A ani ne sedm měsíců poté byla Carmen na světě. Pravděpodobně jen podivná shoda okolností.
Navzdory všemu, co si o těch dvou okolí myslelo, nebyli špatnými rodiči. Svou dceru nade vše milovali, zasypávali ji dárky a poněkud rozmazlovali. Carmen si sice z těch dob zase tolik nepamatovala, věděla ale s určitostí, že měla rodiče, kteří by jí snesli modré z nebe. A říct, že této nekonečné lásky odmalička nevyužívala ve svůj prospěch, by byla lež. Nebála se nikdy použít své psí oči, když po něčem toužila, a pokud ani to nestačilo, pouhý náznak blížícího se pláče většinou zabral okamžitě.
Tato krásná idylka však neměla dlouhého trvání. Když bylo Carmen asi šest let, její matka znovu otěhotněla. Jakmile jí to rodiče s nadšením řekli, místo nadšeného zajásání se jim od Carmen dostalo neutuchajícího pláče. Byla možná malá, ale moc dobře si uvědomovala, co by další člen rodiny pro ni znamenal a to nemohla dopustit. Musela se té hrozby zbavit, co nejdříve to šlo. A tak jednou, když se jako naprostý andílek toulala po zámku, při návštěvě kuchyně hodila do polévky, kterou jedla jen její máma, pár granulí jedu proti krysám. Netušila, co přesně to mohlo způsobit. Její chůvy jí ale vždy říkaly, že je to pro malé děti nebezpečné a její maminka přece jedno v bříšku měla. Nestalo se však úplně to, co předpokládala a Gabriela po talíři této polévky nakonec zemřela. Carmen však po smrti matky necítila vinu a nikdy se ke svému činu nepřiznala, i když o život díky tomu přišel další nevinný člověk. Matka jí sice chyběla, to ano, ale ve výsledku jí naplňovala jen neskonalá úleva, že jí nikdo její místo pod září reflektorů už nevezme. Její otec se párkrát v průběhu následujících let pokusil přivést někoho dalšího, kdo měl zaplnit pozici její matky, ale to nemohla dopustit. Stačilo jen, aby otci zalhala a cizinka byla hned pryč. Komu jinému by taky měl věřit než právě jí, jeho vlastní krvi a poslední živé upomínce jeho lásky? Carmen vyrostla do krásy, kterou zdědila po své matce. Kamkoliv vešla, nebyla hlava, která by se za ní neotočila. Přesně pro tuto pozornost žila, milovala ji nade vše na světě. Její rozmazlené pyšné srdce hltalo komplimenty plnými doušky a každého člověka, který prošel její postelí, brala za svůj osobní úspěch. Neexistoval nikdo, koho by nedostala, pokud se jí líbil. Pár not svého zpěvu se nikdy neštítila zneužít ve svůj prospěch, i když si byla dobře vědoma možných následků. O sebe se však nebála, pochybovala, že by si na ni někdo dovolil s jejím statutem sáhnout a podobné riskování jí dodávalo trochu toho vzrušení, když zrovna bylo nudné období. Za celý svůj život poznala pouze jedinou osobu, ke které skutečně chovala nějaké city a on byl také jediný, který jí kdy srdce zlomil. Po bouřlivých týdnech plných vášně a sladkých řečiček jí najednou přestal volat a odpovídat na jakékoliv zprávy. Pár měsíců na to jí přišla pouze strohá zpráva o tom, že už ji nechce vidět následovaná zablokováním. Hned další den obletěla celou Ercanu zpráva o jeho zasnoubení. Když si onu zprávu přečetla, neplakala. Naopak se z plných plic začala smát. Její lámající se srdce díky smíchu nikdo nezaslechl. Byla odhodlaná na toho šaška zapomenout a dařilo se, ale když se dozvěděla, že má přijet do Illey a navíc bez snoubenky, ihned šla prosit svého strýce o svolení k příjezdu pod záštitou Ercany. A jak by mohl odmítnout svou drahou neteř?