Minulost:
Sara se narodila do rodiny jako nejmladší dítě. Jeden by řekl, že to měla jakožto benjamínek jednoduché, ale opak je pravdou. Narodila se sice čarodějce, ale stejně jako její bratr a sestra nezdědila schopnosti po matce, nýbrž jen lidskost po otci. Být člověkem v tak nebezpečné provincii není snadné, především když jediným ochráncem v rodině je právě matka. Sara si odmalička rozuměla se svými sourozenci, kteří jí byli věkově blízko. Přestože jí ani jeden nebyl podobný vzhledově, povahově byli všichni na stejné vlně. Madison mohla být místy suchar, Henri se častokrát mohl považovat za vůdce a Sara mohla vypadat, jako by ji pozvracel jednorožec, dokázali si dělat legraci jeden z druhého a hrát si celý den. Saře bylo osm, když jí došlo, že ona ani sourozenci moc často dům neopouští a že je mamá s sebou nebere ani na nákup. Ptala se jí a zjistila, proč dům skoro neopouští. Nebylo tam bezpečno. Pro lidi byla provincie Lycoria hodně špatné místo k poklidnému životu, a přesto se tam Henri, Madison a Sara narodili dalšímu člověku. Všichni se to však rozhodli zvládnout a udržet se naživu. Najednou se jejich bezstarostné dětství změnilo ve strach o to, zda se dočkají nového rána nebo je někdo připraví o život. Pro mnohé upíry byla čerstvá mladá krev zřejmě lákadlem, které si nemohli nechat ujít. Spoustu let tak měli domácí výuku, protože nebyla moc šance se ze středu provincie dostat do provincie cizí. Pro Saru, která se bála opouštět dům, kdykoli nebylo vidět slunce, byl život v provincii upírů psychicky náročný, přesto si pro rodinu vždy zachovávala svůj bezstarostný úsměv. Jednou si řekla, že by měla překonat svůj strach. Říkala si, že se třeba bojí neoprávněně. Dostala se oknem ven ve chvíli, kdy slyšela zavření dveří ložnice rodičů, a vydala se do ulic. Chvíli se procházela, než na ni natrefil jeden mladě vypadající upír s krvavýma očima. Sara moc dobře věděla, co to znamená, ale než se stačila pohnout, dívala se žíznivému upírovi přímo do očí. Kdyby se náhle neobjevila její mamá, která Saru před upírem uchránila, mohlo to skončit mnohem hůř než s jizvou upířích zubů u krku, jež ji bude zdobit do konce života. Tehdy jí bylo jednadvacet. Od té doby pro svůj strach dům opouštěla jen velmi výjimečně. Dala se do psaní a vydala od té doby několik knih jakožto anonymní autor. Přihláška do selekce se ukázala jako dar z čistého nebe a možnost svobody, možnost vypadnout z téhle prokleté, upíry prolezlé provincie.