Minulost:
Diego se narodil do na první pohled úplně normální španělské rodiny. Normální byla avšak skutečně jen na první pohled. Byl jediným dítětem svých rodičů. A i tak byl neplánovaný. Jeho rodiče se bláznivě milovali a dítě bylo nejen starostí navíc, ale také rozptýlením. Což většinu raného dětství vůbec nechápal. Vždyť táta pravidelně jezdil na pracovní cesty. On byl doma s mamkou a aspoň nemusela zůstávat sama. Pomáhal jí v klasickém chodu domácnosti a občas i s opečováváním její druhé největší lásky po otci – uměleckých dílech. Ty máma naprosto zbožňovala. A táta jí pravidelně nový kousek do sbírky z cest přivážel. Svou radu podědil po matce, která již od narození patří do smečky vlkodlaků ve znamení býka. Matka ale v den jeho desátých narozenin zrovna neměla čas. Nebýt toho, že členem smečky byl i jejich soused, na svou první přeměnu by byl Diego úplně sám. Soused měl ale svou velkou rodinu, takže po pár měsících už nebyl prostor se Diegovi věnovat. Ten začal své proměny zvládat nějak sám, s občasným doprovodem matky. Celá bublina normálnosti pro Diega praskla v momentě, kdy ve škole v jedné učebnici našel obrázek slavného obrazu z nějaké galerie. Jenže celý obrázek měl hned dva problémy. Originální obraz byl vcelku nedávno ukraden z galerie, kde byl vystavován. A od přibližně stejné doby visel u nich doma jako jeden z matčiných miláčků. Postupně odkryl Diego celou pravdu. Jeho otec vlastně žádnou oficiální práci neměl. Živil se jako zloděj umění a jeho pracovní cesty byly ve skutečnosti cesty za krádežemi. Nejslavnější zloděj umění v moderním Španělsku, kterého se už dlouhé roky nedařilo dopadnout byl jeho táta. Jenže nic nevydrží věčně. Když bylo Diegovi 13 let, jedna z loupeží otcovi nevyšla. Nějakým nedopatřením spustil alarm a policie přijela až moc rychle. Jenže mužská pýcha, nebo cokoliv jiného to bylo, mu nedovolilo se policii vzdát. Byl policií na místě zastřelen. Diego už nikdy nezapomněl na ten den, kdy pro něj matka přijela do školy a odvezla ho domů, kde společně sledovali zprávy. I přes všechnu bolest a smutek to byl on, kdo utěšoval matku a ne naopak. Druhý den se vydal úplně normálně do školy. Chtěl mámě ukázat, že o něj jen tak nepřijde, že on si bude nadále plnit své povinnosti a chce se o ní postarat. Ani tenhle den ale neproběhl normálně. V průběhu čtvrté vyučovací hodiny se z rozhlasu ozval hlas ředitele školy, který si ho zavolal k sobě. V kanceláři seděla jeho ubrečená teta se zmuchlaným papírem v ruce. Na papíře byl dopis od jeho matky, který vysvětloval, jak bláznivě milovala jeho otce a že bez něj nemůže žít. Krátce po dopsání toho dopisu si prostřelila kulku hlavou a spáchala sebevraždu. Diego byl umístěn do výchovy své tetě, která žila za městem na venkově a starala se o něj do jeho plnoletosti. Díky už tak traumatizujícímu zážitku se ztrátou obou rodičů se jeho identita zatajila. Diego získal příjmení své tety a nikdo si ho veřejně nikdy nespojil se slavným zlodějem umění. Ani tak ale jeho dospívání nebylo zalité sluncem. Teta měla již svou vlastní rodinu a dvě děti a Diego byl opět jen nečekaná přítěž navíc, o kterou se nikdo neprosil. O to více musel na venkově přikládat ruku k dílu. Jakmile mohl, našel si hned dvě brigády, díky nimž se mohl hned v osmnácti odstěhovat do malého bytečku v centru města. Stále na svých rukou ale cítil pachuť všech těch krádeží, které v jeho rodině proběhly. Jako plnoletý konečně dostal přístup a klíče od domu svých rodičů. Obrazy byly pečlivě schované za tajným vchodem. Pokud by je ale začal vracet do galerií, velmi rychle by na něj přišly. Takže neměl jinou možnost, než obrazy jednoduše nechat schované tak, jak je jeho rodiče ukryli. Jedinou cestu k nápravě činů svých rodičů viděl skrz službu pro systém. Z práce na venkově měl slušnou fyzičku a svaly, takže složit policejní testy mu nedělalo velký problém. Nastoupil k policii, kde zůstal dva roky. Jenže asi potřeboval ve svém životě více vzrušení a větší výzvu. Proto ve dvaceti letech nastoupil do armády, kde podstoupil tvrdý výcvik. Seznámil se tam s Emanuelem, který založil jednu z největších bezpečnostních firem v celé zemi a měl zájem ho najmout. Začal pro něj pracovat po dokončení výcviku. Jako bodyguard se vystřídal hned u několika celebrit. Než do firmy přišla žádost ze samotného paláce, kterou Emanuel předložil Diegovi. A i když to stálo další doplňující výcvik, nakonec na tuto nabídku  kývnul. Zrovna se korunní princ vzdával svých povinností, které přešly na jeho sestru princeznu Kaycee a tu dostal na starosti zrovna on. Od té doby už se nijak nemusí trápit nedostatkem vzrušení ve svém životě. Princezna se o přísun vzrušení stará prakticky denně se svou povahou a láskou k adrenalinu. Do toho dostal ještě na práci proklepnout každého muže, který se okolo ní objeví. A že jich nejspíš bude hodně, když teď ještě jedou do Illey na „seznamku šlechticů“, jak si to sám pojmenoval. Nudit se s největší pravděpodobností vážně nebude.